Zápisník

Nemuset nic

25. března 2011 v 2:16 | Brabikate
Ten čas letí snad rychleji, nezdá se vám?

S věcmi do školy mám skluz. Potřebuji zapracovat na seminárkách. Do toho ještě musím číst a číst (a ještě jednou číst) a navíc si to všechno ještě pamatovat. Spousta beletrie, spousta odborné literatury. Teď si zrovna musím někde splašit Poetiku od Aristotela. Báječné čtení, no nemám pravdu?

Kromě toho si sháním brigádu. Nebo spíš projíždím internetové servery s nabídkami brigád, abych byla přesnější. Problém je, že většina brigád je časově dost náročných a obávám se, že by tím mé studium utrpělo nějakou tu nezhojitelnou ránu. Chtěla bych nějakou brigádu na léto, třeba jen na měsíc! Brigádou snů by byla práce někde v nakladatelství nebo knihkupectví… A dělala bych tam snad cokoliv, hlavně že bych tam mohla být! :-) Jenže zájemců je hodně a míst málo. Ale kdybyste o něčem věděli, ihned se ozvat, prosím! ;-)

Mám pocit, že mi dny protékají mezi prsty. Než si jej stihnu užít a vůbec uvědomit, už je pryč. A hned je tu další. A další. A další. Zdá se mi, že pondělí bylo včera, jenže dnes už je přece pátek!

Chci napsat několik recenzí na knížky, ale pořád si nad to nedokážu sednout.

Stejně tak nad ty seminárky.

Ó bože, chci si jen lehnout do trávy a foukat do pampelišek.

Nemuset nic a zastavit čas.


"Nádražní" hodiny v mém pokoji. Zastavený čas.

Vydaří se předjaří?

11. března 2011 v 7:13 | Brabikate
Líbí se mi to. Všechno. Sluníčko hřející do zad, když jedu v půl desáté na první přednášku tramvají číslo osmnáct. Čtení knížek do školy, protože jsou v nich zajímavé a povznášející věci. Výhled z učeben hlavní budovy Filozofické fakulty - na Dvořákovo nábřeží, Mánesův most a přímo naproti Hradčany. Toulání se po Praze nazlátlé zatím jen tak nesmělým sluníčkem. To, jak vypadá má nová jarní bunda v kombinaci s květovaným šátkem, který jsem dostala od sestřičky. A to, jak chutná horká čokoláda z automatu ze třetího patra.

Mé oblíbené roční období je za dveřmi a já mám dobrou náladu. Najednou všechno vidím z jiného pohledu. Když tak nad tím přemýšlím, nevím, jestli náhodou dokonce není lepší tohle předjaří plné očekávání než potom jaro samotné! To teplo a sluníčko dělá divy!

Úplně jiné pondělí

21. února 2011 v 23:38 | Brabikate
Moje původní víkendové plány se tak úplně nezdařily. Žádný večer s přáteli. Žádné "užívání si" posledního víkendu před letním semestrem. Půlku víkendu jsem proležela v posteli s rýmou, bolavou hlavou a zvýšenou teplotou. 

Ani dneska ráno to se mnou nevypadalo jinak, a tak jsem v sedm ráno namísto cestování do Prahy cestovala kdesi v krajinách snových a namísto vysedávání na přednáškách zavrtávala svou hlavu do polštáře a klopila do sebe Panadol. Víte, co se mi líbí? Pozorovat, jak se ta velká šumivá tableta rozpouští ve vodě... Sice chemie mě nikdy nezajímala, ale pohled na reakci, kterou spustím pouhým vhozením tablety do vody, mě vždycky fascinoval! :D

(Pozn. Pod článkem doplnění z 22.2. 8:05)

Usměj se

19. února 2011 v 16:11 | Brabikate
Oproti minulému lehce melancholickému článku bude tento jako závan vlny optimismu. Bude to totiž článek o tom, co mě v posledních dnech potěšilo. Proč ho píšu? Především proto, že všichni potřebujeme trochu té pozitivní nálady, ne? Já i vy! :-)

Takže hezky bod po bodu:

1. Specializační semináře, které budu mít v letním semestru. Nabrala jsem si dva, oba na katedře literatury. Jeden se jmenuje (N)ostalgie, druhý Milostný diskurz - jazyk bolesti, vášně a samoty.

"Seminář (N)ostalgie se zaměří na analýzu české kultury období normalizace jako objektu (n)ostalgického vzpomínání. Východiskem bude analýza popkulturních obrazů normalizace (film, reklama, literatura) v porevoluční televizní, filmové a literární produkci."

Sama v davu

17. února 2011 v 14:22 | Brabikate
Mám teď nějaké "blogové dny", zdá se mi. Každý den jeden článek? To u mě nebývá obvyklé. Ale nebudu to v sobě potlačovat - když se ti chce psát, tak piš. :-)  Už jen proto, že za pár dní mi začne letní semestr a znovu se roztočí celý ten kolotoč Prahy, přednášek, seminářů, nových lidí, tramvají...a na blog bude času méně a méně.  Po dlouhé době strávené doma (když nepočítám těch 5 dní v lednu) se zase musím trochu osamostatnit a rozdělovat si svůj čas mezi Prahou a domovem.

Abych řekla pravdu, nijak zvlášť se netěším. Kdyby se mi to volno ještě trochu protáhlo, vůbec bych se nezlobila. Doma mi nic neschází a o tom, že bych se nudila, ani nemůže být řeč! :-) A do Prahy mě táhnou... zatím především jen zajímavé přednášky a výběrové semináře. A tzv. Lounské úterky, o kterých bych se tu někdy v budoucnu taky mohla rozepsat.

Musíš a musíš

6. února 2011 v 19:35 | Brabikate
Áchich ouvej. Ani nevíte jak už se těším, až budu mít po tom zkouškovém! Svojí hloupostí jsem si jej protáhla víc než bylo nutné a dvě zkoušky tedy musím skládat na druhý pokus. Někteří lidé (třeba můj děda) si řeknou "čeština, co na tom může bejt tak těžkýho?", ale řeknu vám, že těžké a náročné to rozhodně je. Nic, co by se běžný smrtelník zvládl naučit za pár hodin. I když pochopitelně jsou i takoví géniové.

V obou případech za to může především obrovské množství probírané látky. Mojí hloupostí bylo, že jsem si nechala veškeré učení až na zkouškové a přes semestr jsem se věnovala hlavně "svým věcem". Teď se učím celé dny a noci a stejně se nestíhám naučit všechno, co je potřeba. Sice mě mé vysokoškolsky vzdělané okolí chlácholí, že "zkouška je od slova zkusit" a že "čím déle se to budeš učit, tím více si to zapamatujej a budeš to mít v hlavě ještě u bakalářských zkoušek", ale faktem zůstává, že už se několik týdnů od rána do večera učím a když se neučím, tak bych se učit měla. A ono se to po těch několika týdnech začíná na člověku tak trochu podepisovat.

Hlavně mám dojem, že jsem toho schopná do hlavy dostat méně a méně. Soustředěnost klesá. Nechce se mi a nechce se mi. A musíš a musíš. I tenhle článek bych správně neměla psát. Místo toho bych se měla snažit do hlavy nacpat 500 slovíček z terminologického slovníčku, protože právě na tom jsem pohořela při prvím pokusu. Naučím se jich 500 a oni z nich 10 vyberou do testu. To je k pláči. A nejvíc k pláči na tom je, že tohle je jen jedna šestina celého testu! 

No, přestanu s tím naříkáním. Snad když teď zaberu, zatnu zuby a budu se učit, co to jen půjde, tak to nakonec dopadne dobře. A mám ponaučení pro následující semestry: nenechávej všechno na poslední chvíli! 

A málem bych zapomněla! Už jsem si objednala foťák. Měl by přijít ve středu, tak uvidíme. Každopádně se budu muset přemoci a pustit se do jeho poznávání až po zkouškách! :-) Na ukázku vám sem dávám reklamní video, abyste viděli, jak to moje vymodlené zlatíčko bude šikovné! :-)

Plesová sezóna

29. ledna 2011 v 15:34 | Brabikate
Zkouškové pokračuje. A pokračovat bude kvůli jedné nevydařené zkoušce až do 10. února. Učím se doma - neumím si představit, že bych se toho nějak moc naučila na koleji. Doma mám soukromí, klid a nemusím se o nic starat. Jen o učení. :-)

Podařilo se mi úplně si obrátit denní režim. Vždycky jsem byla tzv. noční pták a s oblibou jsem se probouzela po deváté dopoledne. Ale teď téměř každý den vstávám až v jedenáct a usínám až kolem třetí ráno. Většinu dne se učím, ale pořád to samozřejmě nejde, takže to prokládám nějakými těmi odpočinkovými aktivitami. Schůzka s přítelem. Filmy. Seriály. Internet. Ples.

Na plese jsem byla zrovna včera a byla to taková premiéra mých nových šatů. Když jsem totiž jela v pondělí do Prahy odevzdat práci na zkoušku z Lexikálního vývoje, neodolala jsem a prošla si na Zličíně několik obchodů. Zvítězil Promod, odkud jsem si přivezla černé koktejlky ve více jak 50% slevě. Jsou černé, ale nejvíc se mi na nich líbí, že jsou docela jiné než obvyklé plesové šaty. Takový lehký francouzský styl připomínající trochu třicátá léta. :-) Nechala jsem si maminkou zvlnit vlasy a do nich jsem si připnula jasně červenou látkovou růži a výrazně červeně jsem si namalovala i rty. Nevím, jak jsem v tom připadala ostatním, ale já se v tom cítila zatraceně dobře. :-)

No a dneska už mám zase tepláky, mikinu a přes to pletenou vestu, protože mě z toho učení bolí záda! :D Další podobné strojení mě čeká zase za 14 dní, až se půjdu podívat na maturitní ples svého bratříčka do Chomutova. Moc nechápu lidi, kteří se neradi oblékají do společenského oblečení... Vždyť je přece tak povznášející občas vypadat jinak, lépe, nebo snad ne? ;-)

Ale dost už psaní. Musím se jít učit, další zkouška mě čeká už teď v úterý!

A jak to máte s plesy vy? Byli jste už na nějakém nebo se na nějaký chystáte?

Jak probíhala moje první zkouška

15. ledna 2011 v 18:10 | Brabikate
Řeknu vám, byla to docela fraška. Ale možná je to znamení, že se nemusím tolik stresovat. To ale předbíhám, nejdřív tedy k tomu, co zkoušce předcházelo!

Zkouškové mi začalo v pondělí, první zkouška padla na pátek v 8:20 ráno. Jediné, co jsem o zkoušce dopředu věděla bylo, že zkouška bude probíhat formou testu. Ale jakého testu? Jak podrobného? Budu tam něco psát, nebo jen kroužkovat? Nic z toho jsem nevěděla, takže jsem se radši poctivě učila na jakoukoliv variantu.

Ehm, poctivě. Učila jsem se vždy značnou část dne. Kromě učení jsem si ale občas pustila nějaký ten film - Počátek a Na vlásku. Mimochodem, jsou to naprosto odlišné filmové žánry, ale oba dva jsou vážně dobré, doporučuji. ;-) Taky jsem před spaním četla knížky a nakonec se to mé čtení protáhlo vždy až do tří hodin do rána (a mé spaní potom do jedenácti). A víte kolik knížek jsem za ten týden přečetla? Tři! :D

Už aby byl únor

7. ledna 2011 v 0:00 | Brabikate
Dnes trochu nevesele. Ne smutně, spíše s plnou hlavou starostí.

Zítřejším odpolednem mi začíná zkouškové období. Svou vůbec první zkoušku budu psát příští pátek, tedy 14. ledna. Bude to test z předmětu Specializace, v rámci kterého nám během podzimu na přednáškách představovali nejrůznější lingvistické obory či vědecké lingvistické přístupy. Takže různé povídání o etymologii, psycholingvistice, generativní gramatice atp. A za týden mě z toho čeká souhrnný test.

12 měsíců aneb co rok dal a vzal

30. prosince 2010 v 14:52 | Brabikate
Měla bych teď sice psát spíš něco do školy než sem na blog, ale… Blíží se konec jednoho pro moc důležitého roku a byla by skoro škoda nenajít si chvilku a neohlédnout se za ním zpátky.

Začněme tedy LEDNEM. Všechno ostatní v mých vzpomínkách přehlušuje vzpomínka na můj maturitní ples. Byl ve stylu třicátých let a téměř vše se tomu přizpůsobilo. To naše úžasně propracované předtančení na písničku All that jazz z muzikálu Chicago! Ty maturitní noviny, které vypadaly jako vytažené z prvorepublikového archivu! Ty černé vějíře! Černé peří ve vlasech! A mé červené šaty, které mi teď visí ve skříni… Jednoduše řečeno: maturitní ples se vydařil.

 
 

Reklama