Zápisník

Konečně klid

21. prosince 2011 v 20:51 | Brabikate
Právě teď mi začínají Vánoce! Před dvěma hodinami mi skončila škola, před hodinou jsem v přelidněném Tescu na Andělu koupila poslední dárek a teď už mám úplné volno - jen ještě přijet z koleje domů, všechny ty dárky zabalit a jsem naprosto připravená na Štědrý den! :-) Znám sice pár lidí, co mají všechno hotovo už několik týdnů, ale to není můj styl... Jak se říká, co můžeš udělat dnes, odlož na pozítří - a máš dva dny volno! :-) Občas se tenhle přístup člověku vymstí, ale prokrastinace je bohužel vážná nemoc a není snadné se jí ani při nejlepší vůli zbavit. Už je to bohužel tak.

Díra v archivu

8. prosince 2011 v 14:34 | Brabikate
Dlouho jsem se neukázala, ale tímto článkem se chystám zase vrátit vše do starých kolejí!

Neměla jsem žádnou krizi, nic takového, prostě jsem jen potřebovala řešit věci s blogem nijak nesouvisející. Hodně mého času a energie si vyžádala především škola, jelikož jsem kromě běžných povinností (jako snažit se přečíst několik knih za týden) musela odreferovat hodinu dlouhý referát. Ještě k tomu byl na téma, které není jen tak snadno k sehnání, takže jsem spoustu času trávila po knihovnách. Ale teď už je referát za mnou a já mám zápočet snad v kapse! ;-)

Vedle toho je tu ta věc s blížícími se Vánocemi, že. A také s blížícími se narozeninami dvou mých blízkých (maminka i můj přítel jsou totiž oba dva prosincoví Střelci). Ale neměla jsem jen starosti - také jsem oslavovala svůj svátek, po mnoha letech jsem se sešla se svou kamarádkou ze základní školy a zavzpomínala na všechny ty krásně bezstarostné roky. Navíc jsem si ještě sehnala brigádu, prošla všemi fázemi rýmy, což ale zrovna dvakrát milé nebylo, no a teď tu sedím s notebookem a snažím se něco rychle sepsat. Za chvíli se totiž pustím do vanilkových rohlíčků, abych aspoň s něčím doma pomohla. Navíc mi tu po domě pochoduje náš uzdravující se (a zase zlobící) pes Miky.

Inu, to by bylo vše k vysvětlení, za čím vězí ta prázdná díra v archivu tohoto blogu! Zítra nebo v sobotu se tu objeví další článek, tentokrát recenze na jednu zajímavou knihu, kterou mi zaslalo nakladatelství Kniha Zlín ke zrecenzování. Je to vážně zvláštní kniha, ale jsem ráda, že jsem si vybrala z jejich nabídky právě tuhle. Možná vás také zaujme, je to takový... dosti netradiční kousek. Ale víc až příště. ;-)

Teď už ale opravdu musím jít na ty vanilkové rohlíčky!

A jak zatím vypadá váš advent? Klid a mír a pokoj v duši? Přála bych vám to! :-)

Divný pátek

19. listopadu 2011 v 14:55 | Brabikate
Včerejšek byl divný den. Ten pocit jsem měla už od rána a neopustil mě ani večer. Hned po probuzení jsem se dozvěděla, že na Peruci vykradli Galerii Emila Filly - pokud jste dnes sledovali média, pravděpodobně jste to také zaregistrovali. Ne že by se mě ta ztráta nějak přímo dotkla, ale Peruc je asi tak 7 km od mého domova, moje vesnice spadá pod peruckou samosprávu a navíc jsem tam strávila podstatnou část svého dětství a dospívání, jelikož jsem tam chodila na ZŠ. Jednoduše, Peruc je mojí srdeční záležitostí. Mohla bych vám tu o ní dlouze vyprávět, má zajímavou historii a to místo je celkově... tak nějak kouzelné a svou podstatou romantické. :-)

Jak jsem včera letěla

15. října 2011 v 15:34 | Brabikate
Včera jsem se tu zmínila o dárku, který jsem dostala od své kamarádky: let malým letadlem nad naší vesnicí a okolím. Měla to domluvené u jednoho svého známého, ale nebylo úplně jisté, kdy přesně se to uskuteční - jestli hned ten den nebo až někdy v příštích týdnech. Nakonec mi ale ještě včera ve čtyři odpoledne volala, že mám za hodinu vyjít z domu a že mě se svým tátou odveze na "letiště" (v uvozovkách to mám proto, aby nedošlo k nějaké mýlce - jedná se o travnatou rozjezdovou dráhu a přistávací plochu + pár rezavých budov k tomu).

Oko bere

14. října 2011 v 12:47 | Brabikate
Ve středu jsem oslavila své 21. narozeniny. Úvahu nad tím, jaký to pro mě má význam, asi vynechám, protože přelomové narozeniny to nejsou (to byly ty loňské, které jsem slavila poprvé mimo domov, navíc mi poprvé nebylo -náct). Letos jsem překvapivě slavila doma. Měla jsem volno, přítel si vzal dovolenou a tak to nějak vyplynulo, že jsem přijela v úterý domů žádná škola! :-)

A ten kolotoč se zase roztáčí...

7. října 2011 v 14:58 | Brabikate
První týden školy mám za sebou. Slovo týden bych ale měla dát nejspíš do uvozovek - tentokrát se mi škola vešla do pouhých 3 dnů a během následujících měsíců budu tedy v Praze pobývat jen od úterý do čtrvtku. Na druhou stranu jsem ale během toho prvního týdne zjistila, že o co méně času budu v Praze, o to více mě čeká domácích příprav na jednotlivé semináře a přednášky, takže s tím volnem to zase tak růžově nevypadá.

První týdny jsou spojené s tím, že člověk musí si musí se začátkem roku zařizovat nejrůznější organizační záležitosti - kolej, tramvajenku, kupón na další akademický rok, potvrzení o studiu, studentskou kartičku na cesty z/do Prahy, dohánění dalších kreditů, aby jich bylo co nejvíce... atd. atd. Sice je to všechno mnohem jednodušší než loni v prváku, kdy jsem netušila, kde co shánět, ale stejně se ten první týden člověk nezastaví.

A jak to bylo dál?

23. září 2011 v 15:39 | Brabikate
Aneb jak se situace vyvinula od posledního článku. ;-)

Nakonec to s tou školou možná i dopadne dobře. Vyhráno ještě není, ale to, co je přede mnou jsou už jen takové formalitky. Zkoušku jsem zvládla, sice jen tak tak, ale opravdu jsem nečekala, že se mi to na první pokus podaří. A práce, na kterých jsem dělala, se líbily a dokonce jsem byla i pochválena. :-) Jsem už mnohem klidnější, ale k úplnému klidu pořád ještě něco chybí... Pořád ještě potřebuju dořešit dva zápisy do SISu a pořád ještě není jisté, jestli se nestane někde nějaká chyba. Snad ne! A pak se bude slavit! :-)

Jaké z toho plyne ponaučení? Inu, i když se vám během semestru může zdát, že máte málo času a že v září budete mít času mnohem více, opak je pravdou! Já doufám, že se mi to zaryje hluboko do paměti, protože na takový stres nejsem stavěná. Jediné, co mě trochu uklidňovalo, bylo, že jsem zdaleka nebyla jediná... Taková je prostě asi praxe vysoké školy.

Dnes (nebo možná až zítra) sem dám článek s nějakými fotakami z Elby a z Pisy. Co se týče Šikmé věže, tak se budu snažit vybrat nějaké méně profláklé pohledy, abyste se mi tu neunudili k smrti, dobře? ;-)

Kromě toho se ještě pochlubím jednou novinkou. Konečně jsem si pořídila čtečku elektronických knih - vybírala jsem a vybírala a nakonec jsem se rozhodla pro Amazon Kindle 3. Původně jsem pokukovala spíše po čtečkách s dotykovým displejem, podmínkou pro mě byla ale možnost Wi-fi připojení a také co možná nejnižší cena. Projížděla jsem si uživatelská hodnocení a nakonec jsem dospěla k závěru, že se bez dotykového displeje pravděpodobně obejdu a že nejlepší varianta v poměru cena/uživatelská hodnocení je asi opravdu ten Kindle. Objednala jsem si jej přímo na Amazonu a během tří dnů přicestoval ze Spojených států až k nám domů. V přepočtu mě to stálo zhruba 2600 Kč, což je úžasná cena ve srovnání s tím, za kolik se prodává Amazon v Čechách.

A jak jsem spokojená? Zatím velmi! Je ale pravda, že kvůli škole ještě nebylo dost času Kindle důkladně prozkoumat. Ale to ještě přijde.

Zatím se mějte krásně a užijte si první podzimní večer. ;-)

Než se od vás vzdálím...

5. září 2011 v 13:27 | Brabikate
Bojím se, že to nezvládnu. Musím psát a psát do školy a ještě pořád mi toho tolik zbývá!
Doufám, že se do pátku, kdy opět odjíždím pryč, stane zázrak a já to všechno zvládnu. Do desátého ty práce musím odeslat, jinak se můžu s druhákem na VŠ rozloučit. Držte mi palce, prosím! Opravdu si nějak neumím představit, co bych vlastně dělala, kdyby to nevyšlo... Musí to vyjít!

Do té doby se tu zřejmě neukáži, protože opravdu si už nemůžu dovolit dělat cokoliv jiného. Jsem z toho všeho trochu popletená a ve stresu.

A život (ne)jde dál

18. srpna 2011 v 21:47 | Brabikate
Nějak se mi po minulém článku nechce nic psát, ale zároveň cítím, že je nutné napsat něco dalšího. Jenže co?

Blíží se můj odjezd do Paříže. V neděli ve čtyři nasedáme s přítelem do autobusu Eurolines a ráno před sedmou budeme na místě - pokud tedy proběhne vše tak, jak má. Pročítám si průvodce a přemýšlím, co všechno si vzít s sebou. Nikdy dřív jsem v kempu nestanovala (jsem "rozmazlená" tím, že pokud jsme kdy byli v kempu, byli jsme buď v chatce, nebo alespoň v karavanu), tak si nejsem úplně jistá, jaké to bude. Hlavně mě neustále sžírají představy, ve kterých se vracíme ke stanu a zjišťujeme, že nám jej někdo vykradl (v horším případě ukradl). Ale snad to bude dobré - vždyť spousta lidí takhle vyráží pod stan!

Nesmrtelnost a pouťové lízátko

14. srpna 2011 v 14:53 | Brabikate
Ách, nějak se mi nedaří.
Právě jsem dočetla Kunderovu Nesmrtelnost a chystám se o tom psát práci do školy v rozsahu 3000 slov.
Jenže.
Mám pocit, že bych potřebovala alespoň týden na to, abych do sebe vstřebala všechno, co je v té knize napsáno. Hezky to nechala rozrůst ve svých myšlenkách. A teprve pak bych se pustila do psaní.
Jenže.
Jsem v časové tísni a musím to psát teď. Teď hned. Žádné rozjímání.
Je to krásná kniha, taky si ji přečtěte. Je to jedna z těch knih, které si dlouhé rozjímání vyloženě žádají. Ale není to ten typ knihy, při jejímž čtení nerozumíte tomu, co vám vlastně říká. Rozumíte. Ale je toho tolik!
 
 

Reklama