O knihách a filmech
16. října 2010 v 14:58 | Brabikate
K narozeninám jsem (mimo jiné) od svého přítele dostala pozvání do kina. Ten den jsem se ale nechtěla dívat na nic hlubokomyslného - žádný "těžký kus", jak říká moje máma. K narozeninám jsem chtěla něco pohodového, u čeho jen "vypnu". A na Román pro muže, jakožto český a médii propíraný film, jsem byla zvědavá. Takže výběr padl na něj.
Od Viewegha jsem četla jen Báječná léta pod psa a nic jiného od něj v plánu ani nemám. Filmy jsem viděla zatím všechny (tedy kromě super propadáku Případu nevěrné Kláry), poměrně se mi líbil Román pro ženy (docela vtipná oddechová romantická komedie) a Báječná léta pod psa taky měla něco do sebe. Zato s Účastníky zájezdu mám spojené jen pocity trapnosti a ubohosti. Ten film byl prostě špatný, trapný, zkažený. Snad jen ten vtip s podšálky bych ocenila, ale jinak nic. Pokud se Viewegh vydal ve svém psaní tímto směrem, tak mě nikdo nedonutí, abych jej ještě někdy četla.
7. září 2010 v 16:38 | Brabikate
Zhruba před rokem jsem od J. Irvinga přečetla Svět podle Garpa a když se blížily Vánoce, sdělila jsem Ježíškovi, že bych si od Irvinga ráda přečetla i něco dalšího. "Ale co?" ptal se mě Ježíšek. Prolétla jsem tedy seznam Irvingových románů a rozhodla se pro Dokud tě nenajdu. Už ten název knihy mě nesmírně zaujal!
Ježíšek si mou prosbu zapamatoval a já skutečně pod stromečkem našla knihu s tím krásným názvem. Jenže ouha. Kniha měla téměř 900 stran a vážila snad několik kilo!
Dřív jsem měla velké bichle v oblibě - považovala jsem je za výzvu. Navíc většina takhle tlustých knih je natolik propracovaná, až začínáte mít dojem, že žijete ještě další život - ten v knížce. Jenže před maturitou a přijímačkami jdou všechny tyhle věci stranou. Hledáte knížky, které jsou nejkratší a v nejkratším čase rozšíří váš seznam přečtené literatury.
Román Dokud tě nenajdu tedy nalezl své místo na polici nad mou postelí a smutně tam stál, dokud... Dokud jsem si ho nezabalila na dovolenou do Barcelony. Víte, měla jsem chuť ponořit se do jiného světa.
18. srpna 2010 v 19:16 | Brabikate
Prohlížela jsem si svůj seznam přečtené literatury (předkládá se u maturity a přijímacích zkoušek) a napadlo mě, že bych mohla některé kousky vybrat a doporučit vám je. Mým úmyslem bylo vybrat z toho množství knížek takové, které opravdu stojí za přečtení, které mě nějakým způsobem silně zasáhly a ovlivnily. Zdaleka ne každá dobrá kniha tohle umí, ale následujícím pěti knihám se to podařilo.
Ve většině případech to nejsou knihy, které by patřily mezi pohodové letní čtení (i když kniha č. 3 mi zvedne náladu téměř kdykoli) - jsou to spíše obsáhlé knihy a obvykle s těžkým tématem. O to spíš si myslím, že je nutné je někomu doporučovat. Záleží na úrovni znalostí z literatury, ale o většině z těchto knih jste určitě slyšeli nebo uslyšíte. ;-)
Jsou řazeny podle času, kdy byly vydány. První je tedy nejstarší a pátá nejnovější.
Na závěr můžete hlasovat v anketě pod článkem.
Tak tedy...
8. srpna 2010 v 1:16 | Brabikate
Velšanka, dívka z Walesu, Esther. Tak se jmenuje jedna z ústředních postav románu Petera Ho Daviese, který jsem dnes ráno dočetla. Jedná se o historický román z období 2. světové války, jenž se odehrává především - kdo by to byl řekl - ve Walesu.
Do Walesu, konkrétně do jedné vsi nedaleko od moře, Britové za války umístili zajatecký tábor, kam posílali skupiny Němců, jež se jim vzdali. Kolem tábora vedl drátěný plot a od vsi je dělila jen travnatá louka - kdo se tedy přiblížil k táboru, mohl zajatce spatřit nebo na ně dokonce i křiknout nějakou tu peprnou nadávku, což si oblíbili místní zlobiví kluci. Jednou tam přišla i dívka, Velšanka, chtěla jen chlapce odehnat pryč. Ale německý voják Karsten už ji od té chvíle nedostal z hlavy pryč.
Tolik k malé ochutnávce děje. Hlavním tématem je nežádoucí láska mezi Velšankou a "úhlavním nepřítelem, jenž by měl vzbuzovat jedině odpor", ale také hledání vlastního já, snaha pochopit onen nadšený patriotismus cloumající světem - ono hrdé "Já jsem Velšan/Angličan/Němec!".
Román se odehrává ve třech dějových liniích, jedna se zabývá osudem Karstena - od jeho zajetí ve Francii, kdy se musel vzdát a přijít tak nejen o svou svobodu, ale i o čest. Druhá linie příběhu patří Esther, Velšance, která touží po světě, ale po zbytek života je odkázaná na život na velšské ovčí farmě, v kopcích a v zeleni, ve stále stejné zeleni.
Třetí linie se objevuje jen několikrát v celém románu a zabývá se vyšetřovatelem Rotheramem, jenž má na starost vyslýchání zajatců.
Román je to vážný - zfilmovaný by rozhodně nesl jasný štítek drama. Život za války nebyl jednoduchý a už vůbec ne tam, kde si připadáte jako na okraji světa. Za každou cenu byste jej chtěli opustit, ale přesto nemůžete, něco vás tu drží. A právě to něco, se Esther snaží pochopit. A možná nakonec i pochopí.
Román je čtivý, poutavý a patří mezi ty typy knih, na jejichž konci jste zklamaní, že už nejsou žádné další stránky. Chcete vědět víc! Peter Ho Davies vám totiž zdaleka neřekne všechno, co byste si přáli vědět. Čímž vám ale na druhou stranu dává prostor k přemýšlení, k vaší vlastní verzi příběhu.
Hodnocení: 80%
3. července 2010 v 12:36 | Brabikate
Lolita, světlo mého života, žár mých slabin. Můj hřích, má duše. El-o-el-í-té-á: špička jazyka se vydává a třístupňovou procházku patrem a na "- tři!" ťuká o zuby. Lo. Li. Ta.
Byla to Lo, prostě Lo, každé ráno, kdy ve stoje a v jedné punčošce měřila metr pětapadesát. Lolou byla v kalhotách. Dolly jí říkali ve škole. Jako Dolores se podepisovala. V mém obětí byla však vždycky Lolitou.
V. Nabokov: Lolita, str. 11
Už jen ty první dva odstavce - i kdyby byly to jediné, co se Nabokovovi na Lolitě podařilo - tento román vyšvihují o příčku výše nad průměr. Jenže pak se začne odvíjet samotný děj, téma celého příběhu, po kterém se do té doby jen málokdo odvážil sáhnout (a když už, tak v naprosto jiném světle), a Lolita ve své jedné punčošce opět šplhá o několik příček výše.
29. března 2009 v 14:21 | Brabikate
Do sešitu literatury jsem si před několika měsíci napsala:
FLUSH: Román, nazván podle psí postavy. Životopis anglické básnířky - milostný příběh zachycen přes smysly zvířete.
Pokud se nějak blíže zajímáte o literaturu (či se o ní musíte zajímat ve školních lavicích ;o) ) určitě jste již někdy zaslechli - nebo v budoucnu zaslechnete - jméno Virginia Woolfová (1882 - 1941). Byla to anglická spisovatelka, psala během první poloviny 20. století a zanechala tu po sobě několik vysoce ceněných románů.
22. února 2009 v 12:43 | Brabikate
Od Milana Kundery jsem přečetla tři knihy. Nesnesitelnou lehkost bytí, Směšné lásky a Žert. Všechny jsou si svým způsobem podobné a přece je každá úplně jiná.
V článku jsem se zaměřila především na Žert, ten jsem totiž dočetla před několika dny, ale pár vět jsem si neopustila ani ke dvěma zbylým.
Třeba vás navnadím. ;o) Četli jste už něco od něj?
2. ledna 2009 v 21:35 | Brabikate
Před časem jsem napsala
článek o knihách zabývajících se dějinami umění. Tentokrát jsem se zaměřila na knížky zabývající se samotnou tvorbou, a to kreslením.
Doma mi knížky podobného typu zabírají víc jak polovinu police v knihovničce, jeden čas to byl nejčastější dárek, který jsem dostávala. Po dotazu od Arival mě napadlo, že bych vám o těch nejlepších mohla něco stručně napsat. ;o)
31. prosince 2008 v 14:46 | Brabikate
Předevčírem v noci jsem dočetla Bosou královnu od Miky Waltariho, jednu z knížek, kterou jsem dostala k Vánocům. Umínila jsem si, že dokud ji nedočtu, tak nepůjdu spát. :o)
Přečetla jsem ji docela rychle - za dva večery. Bylo to dobré čtení, alespoň pro někoho, kdo má rád historické romány. Musím však podotknout, že jestli Egypťan Sinuhet ode mě dostal 10 bodů z 10 možných, tak Bosá královna má bodů 7,5.
Kdybych ten příběh měla nějak shrnout, tak bych ho mohla přirovnat k Popelce. Děj se odehrává v 16. století ve Švédsku. Je to o chudé dívce, která svou zvláštností natolik okouzlila krále, že si ji odvedl k sobě do hradu. Zpočátku tam bez povšimnutí žila jako ostatní dvořané, ale nakonec se po několika zvláštních a neplánovaných setkáních velmi sblížili. Na rozdíl od Popelky ale příběh není tak úplně nevinný, šťastný a bez intrik, tajných vražd a veřejných poprav. A na rozdíl od Popelky to nekončí šťastně.
Bylo to hezké, opravdu. Dokonce dojemné.
Ale nebyl to Sinuhet.
Na druhou stranu si ale myslím, že to Egypťan Sinuhet být ani nemohl, protože něco tak moudrého, krásného a tesklivého zároveň člověk nemůže napsat mladý. Na to musí něco prožít, příběhy v něm musí vyzrát. I on sám musí vyzrát.
Takže 7,5 z deseti možných bodů.
16. října 2008 v 18:57 | Brabikate
Mám ráda umění, především tu jeho literární a výtvarnou stránku. Někteří lidé ho nechápou a asi ho chápat ani nechtějí, ale myslím, že umění každého jen obohatí. Znalost umění není jen o tom, zda znáte určité spisovatele, malíře nebo konkrétní obrazy - není to o znalostech, ale o pocitech, které ve vás jednotlivá díla vyvolávají, a o to, jak je chápete.
V "celém článku" se dočtete o knížkách, které jsem zatím o dějinách umění přečetla, nebo kterými se postupně prokousávám. Nejsem odborník, takže kladně hodnotím to, co se mi snadno čte a ne to, co má největší množství pravdivých faktů. Ale jestli jste laici i vy, tak to snad příliš nevadí. ;)
A pokud znáte nějaké další dobré knížky, tak se o nich zmiňte v komentářích. Zdaleka totiž neznám všechno.
brabikate@seznam.cz
