Včerejšek byl divný den. Ten pocit jsem měla už od rána a neopustil mě ani večer. Hned po probuzení jsem se dozvěděla, že na Peruci vykradli Galerii Emila Filly - pokud jste dnes sledovali média, pravděpodobně jste to také zaregistrovali. Ne že by se mě ta ztráta nějak přímo dotkla, ale Peruc je asi tak 7 km od mého domova, moje vesnice spadá pod peruckou samosprávu a navíc jsem tam strávila podstatnou část svého dětství a dospívání, jelikož jsem tam chodila na ZŠ. Jednoduše, Peruc je mojí srdeční záležitostí. Mohla bych vám tu o ní dlouze vyprávět, má zajímavou historii a to místo je celkově... tak nějak kouzelné a svou podstatou romantické. :-)
A pak se člověk dozví, že provozovatel galerie nemá obrazy v hodnotě desítek miliónů korun ani pojištěné a jedinou jejich ochranou je alarm, který zloději dává k dispozici krásných 15 minut do příjezdu policie. Jedna slečna z Peruce na Facebooku trefně poznamenala, že bylo jen otázkou času, kdy si tam ty obrazy někdo "vyzvedne".
Peruc si tak odbyla svou chvilku slávy např. v takových Událostech na ČT1, které se včera mimochodem také příliš nevydařily. Byly kratší - skončily už v 19:20, prý kvůli technickým potížím. Nedívám se sice na zprávy denně, ale tohle jsem ještě nezažila.
Kromě toho jsem si nesehnala boty, které jsem si chtěla sehnat (a i když je to největší malichernost ze všech zmiňovaných, tak mě to promarněné odpoledne štve ze všeho nejvíc! :D ), nepřečetla jsem ani řádku žádné knížky, kterou jsem si naplánovala, a večer jsem zůstala sama doma, protože mě večer rozbolela hlava. Kromě toho mě dál děsí představa blížících se Vánoc, a to z jednoho prostého důvodu: nemám peníze na dárky a brigáda se mi nedaří sehnat. Kdybyste o nějaké možnosti přivýdělku věděli, určitě se mi ozvěte! Pěkně prosím. ;-)
Naštěstí ale nebyl jen včerejší den, byl třeba i čtvrtek, který jsem strávila víc než příjemně. Mimo jiné jsem dočetla Babičku od Němcové, k čemuž jsem se odhodlávala už několik let. A musím s potěšením říct, že i když jsem nikdy nechápala, jak může Babička vyhrávat čtenářské soutěže, tak najednou chápu.Babičce dávají hlasy jednak ti, kteří ji četli kdysi ve škole a nic jiného z české literatury pomalu ani neznají, ale také ti, kteří Babičce dali šanci, přestáli pasáže, které dnešnímu čtenáři už nemají příliš co říct, a nechali k sobě promluvit to kouzlo starých časů a tu krásnou naivitu 19. století. Musím se přiznat, že jsem měla zpočátku co dělat, abych při čtení udržela pozornost. Zároveň ale dodávám, že hořkosladký závěr mě dojal takovým způsobem, jako už dlouho žádné jiné dílo. Bylo to tak dojemné, smutné a k pláči a přitom stejnou měrou krásné. Jak už říkala, najednou chápu.
Teď mi ještě zbývá načíst (pro účely mého studia) nějaké ty odborné studie, které byly o Babičce sepsány a které mi jako vždy otevřou oči a ukážou, že jsem v tom viděla něco úplně jiného. Alespoň tak tomu se mnou obvykle bývá! :-) Ale nevadí, je zajímavé dozvědět se něco, co mi při čtení naprosto uniklo.
A jaký byl váš pátek? A četli jste Babičku?
Olivie | 
Míla | 19. listopadu 2011 v 15:57 | 
brabikate@seznam.cz
Babičku jsem četla - kdysi dávno - a nedočetla. Alespoň pokud si to správně pamatuji. No, možná se do ní někdy pustím. V knihovničce ji každopádně mám... A můj pátek - ten byl ve znamení kreslení, následného válení se a večerního zděšení nad tím, že už den utekl a já zase nic nestihla.