Nějak se mi po minulém článku nechce nic psát, ale zároveň cítím, že je nutné napsat něco dalšího. Jenže co?
Blíží se můj odjezd do Paříže. V neděli ve čtyři nasedáme s přítelem do autobusu Eurolines a ráno před sedmou budeme na místě - pokud tedy proběhne vše tak, jak má. Pročítám si průvodce a přemýšlím, co všechno si vzít s sebou. Nikdy dřív jsem v kempu nestanovala (jsem "rozmazlená" tím, že pokud jsme kdy byli v kempu, byli jsme buď v chatce, nebo alespoň v karavanu), tak si nejsem úplně jistá, jaké to bude. Hlavně mě neustále sžírají představy, ve kterých se vracíme ke stanu a zjišťujeme, že nám jej někdo vykradl (v horším případě ukradl). Ale snad to bude dobré - vždyť spousta lidí takhle vyráží pod stan!
Těším se tam čím dál víc... Na všechny ty památky, ulice s voňavými kavárnami a pekárnami, na stánky se starými knihami, obrazy... na sýry a paštiky, na víno... Na víno jsem si chtěla v IKEA koupit plastové sklenice s nožičkou, ale bohužel jsem přišla pozdě a všechny už byly vyprodané. Ale bylo by veselé popíjet si večer v kempu vínko z elegantních plastových sklenic. :-)
Ale zpátky k realitě.
Je mi líto Mikyho - našeho druhého psa, kokříka, kterého jste tu mohli vidět na fotkách, třeba tady a tady. Už odmalička byl na dvoře vždycky s Albertem a ani trochu není zvyklý být sám. Přes den se snažím s ním trávit co nejvíc času, ale stejně kňučí. Než aby spal v boudě, která je zděná a prostorná (takže v ní spávali oba dva), spí u nás na prahu dveří. První dvě noci vyl, kňučel a štěkal... A on se mu člověk nemůže divit. Teď už je to naštěstí lepší.
Je to vážně zvláštní vidět jej tam na dvoře samotného. Ti dva... to byla nerozlučná dvojka. Na nového psa ale není ani pomyšlení... Ta představa je nejen mně proti srsti. Možná jednou do budoucna, ale ne teď. Vzpomínka na Alberta je pořád stejně intenzivní a já ji nechci ničím přetlouci.
Původně jsem chtěla nafotit nějaké fotky ke Gabrielle, když už se protáhl termín současného kola. Ale nějak není čas a popravdě ani nejsem v nijak povznesené tvůrčí náladě. Pár dní ale do odjezdu ještě mám, tak třeba mě ještě osvítí nějaká inspirace.
A abych nezapomněla: všem vám moc děkuji za milé komentáře u předchozího článku. Čtu je všechny... jen ani nevím, jak vlastně reagovat.
veronika | 19. srpna 2011 v 21:22 | 
brabikate@seznam.cz
Ta Paříž bude určitě skvělá. Já ve stanu nikdy nespala, jsem v tomhletom ohledu opravdu rozcapená, ale zas to bude podle mě takový dobrodružný.. přes den se vydat do divokých ulic Paříže a pak se s přítelem vracet do stanu. Romantika, nemysli na špatné věci. Vím, že to musí být těžké, ztratit psího přítele, ale soustřeď se teď na tu cestu, odreaguj se, aby to nebylo tak smutné jako když se diváš, jak je bouda poloprázdná a jak Miky truchlí. Bude to lepší.. čas hojí všechny rány.