Kouzlo vzpomínek

4. března 2011 v 15:41 | Brabikate | Zaujalo mě

Vzpomínky. Máme jich v sobě tisíce, milióny - některé jsou uložené jen mělce a připomínáme si je téměř dnes a denně, jiné se ale zatoulávají hlouběji a na povrch se vynořují jen při zvláštních příležitostech. Třeba když si povídáme se starými přáteli, někdy, když se ocitneme na místě, které se nám zdá nějak podezřele povědomé, či když se nám do rukou dostane už dlouho neviděná fotografie.

A v tom je kouzlo upomínkových předmětů. Na jednu stranu jsou to jen cetky, lapače prachu. Umělecká hodnota je ve většině případů nulová. Tak proč jich kolem sebe pořád tolik hromadíme? Proč se jich nedokážeme zbavit? Jednoduše kvůli tomu, že jsme sentimentální a nostalgičtí! Skutečná hodnota upomínkových předmětů totiž nespočívá ani tak v tom, jak vypadají, ale spíše ve vzpomínkách, které v nás vyvolávají. Připomenou nám okamžik a atmosféru už dávno uplynulých dní. A my znovu sedíme na té prosluněné pláži, znovu vysedáváme u toho rybníka, znovu nám je... třeba jen deset let. Cestujeme časem i prostorem. :-)

Může se jednat o cokoliv. Kamínek sebraný na cestě, hrníček koupený ve stánku pod hradem, pohlednice, kterou jste nikdy neodeslali, i naprosto nevkusná porcelánová soška malého slona, kterou jste dostali od kamaráda k Vánocům ve třetí třídě. Ono je totiž v podstatě úplně jedno, o co se jedná. Je to jen objekt, který v nás automaticky spouští kolotoč vzpomínek. Přenašedlo, ve kterém je vzpomínka už navždycky zakletá.

Někteří lidé si tyto upomínkové předměty systematicky sbírají, jiným se nahromadí, aniž by o to nějak usilovali. Tu si vylisují květinu utrženou při jedné výjimečné procházce, tu si založí vzkaz od kamarádky, tu nevyhodí diář z minulého roku a o pár let později se na ně vzpomínky valí ze všech stran. Sběratelé pak mívají poličky plné kamínků z nejrůznějších míst, alba plná pohledů... Sbírat se dá cokoliv.

^{↑ Obrázky z cest. U nás v kuchyni. Hodnota: nevyčíslitelná! :D}

Lidé jsou sentimentální a nostalgičtí. V našich vzpomínkách většinou všechno vypadá mnohem lépe, než jak tomu bylo doopravdy. Rádi vzpomínáme a těšíme se z toho, co jsme zažili. Čas tomu všemu ještě přidává nasládlou chuť a zlatavou záři.

A proč o tom všem mluvím? Přemýšlení na toto téma ve mě spustil seminář (N)ostalgie, který jsem si na letní semestr zapsala. Není to pochopitelně o nostalgii takové, jakou tu v celé její šíři popisuji. Je to seminář o všeobecné nostalgii lidí, kteří žili v minulém režimu a socialismus jim zabral značnou část života. Čechů, "En-dé-éráků", Poláků... Nostalgie po životě, který tehdy vedli, po obyčejných věcech, které tehdy používali. A stačí z půdy vyhrabat starý gramofon a sfouknout z něj vrstvu prachu, koupit si po letech Eskymo, vzpomenout si na diskotéku, kde tatínek poznal maminku... a vzpomínky se roztáčejí.

Čím o tom přemýšlím víc, myslím si, že (n)ostalgie se od klasické nostalgie (v obecném smyslu toho slova) příliš neliší. Ať o tom píší, co chtějí. Ve své podstatě je to přece to samé! Není to vůbec o tom, že by se těm lidem stýskalo po socialismu nebo po nějakém tom "poctivém" Eskymu. Je to o tom, že rádi vzpomínají na to, jak byli mladí či alespoň mladší... A že byl jiný režim, to v těch vzpomínkách přece nehraje vůbec žádnou roli. Vždyť nostalgie po starých časech je něco, co se dá najít i v západních zemích, kterým se socialismus vyhnul obloukem.

Ale zpátky k upomínkovým předmětům! :-) Abych se přiznala, já jich mám poschovávaných spousty. V mém pokoji se nachází jistá krabice, která je podobnými "poklady" doslova napěchovaná. Kromě dopisů ještě ze základní školy (které jsme si pochopitelně posílali mezi lavicemi, úhledně složené do malého čtverečku) je tam několik deštníčků z koktejlů, šňůrka, barevné peříčko, lodička složená z vlakové jízdenky, nějaké ty fotky... A spousta dalších nevyhoditelných krámů a veteší! :-)

A jak jste na tom s upomínkovými předměty vy? Schováváte si nějaké? Nebo dokonce nějaká cíleně sbíráte?

A nebo - úplně naopak - je něco takového naprosto k ničemu? ;-)