Nějak mě to dostalo. Vůbec jsem si to nechtěla připustit, ale vyvolává to ve mě úplně stejné pocity, jako když jsem přečetla kapitolu Princův příběh z Harryho Pottera. Myšlenku na osud Severuse Snapea jsem nedokázala pustit z hlavy dlouhou dobu. Ta zoufalost, ten smutek. A zlost. A přesto láska - nekonečná, krutá láska.
Severus je má nejoblíbenější postava z Harryho Pottera, nepochopený hrdina, který je ochotný udělat ze sebe monstrum, jen aby pro ni mohl nezištně dokázat něco velkého. Opravdu mě ten příběh zasáhl, dokonce jsem napsala i povídku o osudu nepochopeného Severuse... Je to už dávno, ale ze svých povídek ji mám skoro nejradši.
A teď je to tu zase. Nedokážu to dostat z hlavy. Trochu mě to štve, protože jsem na sebe byla pyšná, že ono "upíří šílení" jde naprosto mimo mě. Teď se asi dotknu mnoha lidí, ale série Stephanie Meyerové mě prostě neoslovila. Z filmu (viděla jsem jen první) si vybavuji především to, že hlavní herečka má téměř ve všech scénách otevřenou pusu (proč?) a že tam ten vegetariánský upír jezdil v nějakém stříbrném "superautě" a na světle se třpytil. Nechápala jsem onu fascinaci upíry, pitím lidské krve atd.. Vlastně, úplně se mi to hnusilo. A pořád ještě hnusí. Ale...
Nudila jsem se a řekla jsem si, že si pustím nějaký seriál, ale žádný mě nebavil. Nakonec jsem si řekla, že si pustím Vampire Diaries a zasměju se podobně jako u Stmívání. Skutečně tam bylo hned několik schodných momentů: Dívka. Na škole se seznámí s někým novým. Problémy s rodinou. Hodný upír, který nepije lidskou krev.
Posměšně jsem se tomu ušklíbla a pustila jsem si další díl. A pak další. A další a další... Podobnost se Stmíváním se totiž najednou vytratila, příběh se zamotával a dostal hloubku. A myslím, že za to může především postava Damona. Další můj nepochopený hrdina. I když tentokrát (na rozdíl od Severuse v Harrym Potterovi) je v celém tom příběhu skutečně spíš zápornou postavou.
Překvapilo mě, že něco, nad čím jsem spíš jen tak ohrnovala nos (upíří příběhy), může mít takovou hloubku. Nedokážu to dostat z hlavy. Mám asi slabost pro ty zasmušilé postavy, odsouzené jen ke smutku a nepochopení. Není to jen Severus Snape a Damon Salvatore, jsou to i Rhett Buttler, William Burns, pan Darcy a mnoho dalších. I když je fakt, že některým z nich se nakonec poštěstilo.
Nevím jak vy, ale tyhle postavy, ty, se kterými se život nijak nemazlil a ne všechno jim šlo tak úplně hladce - a možná i oni sami udělali pár chyb - mám mnohem radši než všechny ty umělé a uhlazené prince na bílých koních. Obrazně řečeno.
A nakonec je tu jedna hodící se písnička (soundtrack seriálu Vampire Diaries):
L. | 
brabikate@seznam.cz
Mluvíš mi přímo z duše. Jen stěží by někdo mohl Damona označit za vyloženě kladnou postavu, ale já ho mám i přesto ( nebo možná právě proto) ráda. Máme spolu společného víc, než by se mohlo na první pohled zdát (když tedy pominu to, že on je muž, upír a smyšlená postava :)
Tuze se mi líbí věta, kterou Damon (alespoň doufám, že to byl on) pronesl v jedné fanfiction povídce, kterou jsem četla na internetu:
I end up the one being broken and left with nothing but hate and anger for everything and everyone around me.