3. část

17. května 2008 v 15:53 | brabikate |  Vrať se mi
Jsem ráda, že se mi to skutečně podařilo napsat ještě před koncem týdne. Zatím jsem to po sobě příliš nekontrolovala, jen tak zběžně, takže nejspíš narazíte na nějaké ty překlepy. Ale i tak vám přeju příjemné čtení a opět prosím o komentáře a vaše názory - to je totiž jediná odměna, kterou my autoři můžeme za naše vynaložené úsilí získat!
K ději bych podotkla jen to, že se dozvíte, co George pohledával v noci na hřbitově, jestli to byla skutečně jen náhoda, že se tam ocitli zrovna ve stejném okamžiku. Některým bude možná vrtat hlavou, že jsem trochu pozměnila schopnosti zatemňovače, ale vzhledem k tomu, že nikde v HP to nebylo nijak dopodrobna vysvětlené, jsem si řekla, že to snad nebude na škodu.

~ ° ~
"Georgi," zopakoval Harry pevnějším hlasem. "Co tu děláš?"
Zdálo se, že George nevnímal a že jeho smysly pod nečekaným přívalem zoufalství vypověděly službu. Harry k němu přistoupil blíž a dotkl se jeho ramene.
"Georgi," oslovil ho znovu a zadíval se do jeho očí upřeně hledících na náhrobek. "Proč jsi sem přišel?"
"Já…" zajíkal se George. "Věřil jsem, že…"
Zarazil se.
"Čemu jsi věřil?" ptal se Harry. Pokusil se o laskavý tón.
"Že mi ten zatemňovač…" hlesl, "že mi přivede Freda… zase zpátky…"
Harry zmateně přešlápl na místě.
"Ale jak jsi na to přišel, Georgi?" Jak ho to mohlo napadnout?
George si otřel oči, ale potlačované slzy se mu z očí řinuly dál. Harry, který ho znal jen jako člověka samý úsměv a smích, ho nepoznával.
"To ten lektvar, lektvar splněných přání…" zamumlal George. "Zjevil mi zatemňovač a tak jsem si ho od Rona půjčil… chvíli se nic nedělo, ale pak jsem s ním znovu cvakl a… velká modrá koule… zářila za oknem… šel jsem za ní a najednou byla jinde… pak jsem k ní došel a donesla mě sem… a teď…" zajíkal se a ukázal prstem na kouli nad hrobem. "Myslel jsem, že mi ho vrátí… živého…"
A znovu se rozechvěl z nitra se deroucím pláčem.
Harry si povzdechl. Nevěděl, jak by mu mohl pomoci. Jak by mohl utěšit někoho, kdo byl celý život veselý a plný humoru a náhle všechno ztratil?
"Georgi, pojď si sednout," napadlo Harryho. Určitě mu bude líp, když se vypovídá na lavičce pod stromem, než když se bude svíjet před hrobem.
Provedl George mezi náhrobky a ten ho poslušně následoval jako malé dítě jdoucí za mnohem starším dospělým. Posadili se spolu na lavičku, ze které George Harryho ještě před okamžikem vypudil.
George seděl v předklonu a ztěžklou hlavu si podepřel dlaněmi. Zhluboka dýchal a Harry si všiml, jak mu na spáncích osvětlených slabým měsíčním svitem prudce pulzuje žíla. Musel být opravdu hodně rozrušený, problesklo Harryho myslí. Ale už nebrečel a to v té chvíli bylo hlavní.
"Co tu vlastně děláš ty?" zeptal se ho George po chvíli, aniž by k němu vzhlédl.
"Přinesl jsem kytky pro Remuse a Tonksovou," řekl Harry jednoduše a povzdechl si. "Jsem tu dnes poprvé."
"To já taky," řekl George přiškrceným hlasem.
"Ty jsi tu dneska poprvé?" vyhrkl Harry. "Vždyť…"
"Nedokázal jsem to," zavrtěl george hlavou. "Ani dnes bych to nedokázal, nebýt…"
"…zatemňovače," dořekl Harry. "Tolik chceš Freda zpátky?"
"Jo, zatraceně ho tu chci," přiznal a potlačoval vztek nad svým osudem. "Potřebuju ho tu!"
"Ale co když se teď má líp?" nadhodil Harry a sám se zalekl toho, jak moc se teď jeho tón podobal tomu, jakým promlouvala Lenka Střelenka.
"Jak by se někde pod drnem mohl mít líp, než kdyby tu byl se mnou?!" vyhrkl George a divoce rozhodil rukama. "Jak by se mohl mít líp někde v hlíně s červama, než se mnou v krámě?!"
"Ale Georgi," odvětil Harry klidně a nechápal, kde se v něm ten klid bral. "Tak jsem to přece nemyslel."
"A jaks to teda myslel?"
"Víš," Harry přemýšlel, jak to všechno zformulovat. "Sám jsem… sám jsem hovořil s mrtvými. A vlastně… sám jsem byl svým způsobem mrtvý… a… není to o tom, co je s tvým tělem, ale o tom, co je s tvou duší."
"Tomu nerozumím," zakroutil George hlavou.
"Ani já tomu moc nerozumím," přiznal Harry. "Ale mluvil jsem s mými rodiči, mluvil jsem se Siriusem, Remusem… A všichni byli spokojení, líbilo se jim být mrtvý. Zní to divně, já vím, ale…"
"Říkáš, že se jim to líbilo?" zamračil se George.
"Jo. A já sám, jak už jsem dřív vyprávěl, jsem byl v ten den bitvy vlastně taky mrtvý… Nebo alespoň smrti to bylo podobné. A nebylo to nic, na co bych si mohl stěžovat. Na co jsem pomyslel, co jsem si přál, to se tam objevilo, postupně…a…"
George se přestal mračit, ale jeho oči se najednou zdály být zvláštní, smutné. Ale tentokrát smutné jiným způsobem než před chvílí.
"Takže ty si myslíš, že Fred je teď spokojený?" zeptal se Harryho tiše.
"Jsem o tom přesvědčen."
George si opět zhluboka povzdechl a narovnal se.
"Tak to jsem rád," pověděl nepřítomným hlasem.
Mlčeli. Harry se opět zadíval do nebe nad nimi a každičký zvuk noci se nesl tichým vzduchem mnohem hlasitěji, než jak by tomu bylo za dne. Každičké zašumění listů vrby, každičké zavrzání jejích větví, zahoukání jakéhosi nočního dravce, nebo jen vzdálené zapískání myši - to všechno Harrymu připadalo tak blízko, jako kdyby každý zvuk vznikal přímo v jeho uších.
George se ale náhle otočil k Harrymu, který ho na okamžik přestal vnímat. V hnědých očích se blýskalo jako v dobách, kdy z něj sršely všechny jeho bláznivé nápady.
"Harry," oslovil ho. "Tys říkal, že jsi mluvil s mrtvými - s tvýma rodičema a Siriusem a…"
"Jo, mluvil, ale teď už to nejde," odvětil Harry rázně, když si uvědomil, kam tím George míří. Ale ten jako kdyby ho neslyšel.
"Jak jsi to dokázal? Čím se ti to podařilo?" Jeho otázky zněly tak naléhavě, že Harry téměř neměl to srdce ho odmítnout.
"Ne, to nejde Georgi, nejde to," odhodlal se nakonec.
"Proč ne?"
"Prostě to nejde," pokrčil Harry rameny. Nemohl mu nic vysvětlovat.
"Tak mi alespoň řekni, jak jsi to dokázal!" naléhal George. "Ať alespoň vím, proč nemůžu já."
"Ne, neřeknu ti to," zakroutil Harry hlavou, "vím, že by ses to pak pokoušel vyzkoušet a to já ne-…"
"Takže by to šlo!" skočil mu George do řeči a v očích mu vítězoslavně zaplálo. "Šlo by to a fungovalo by to!"
Harry nešťastně zavrtěl hlavou.
"Goergi, pochop, nemůžeme jen tak mluvit s mrtvými, to není jako když k někomu zaběhneš na návštěvu… Nemůžu ti to dovolit a nemůžu ti s tím pomoct.
Promluvíš s ním jednou a budeš chtít znovu a znovu. Potom bys už nedokázal normálně žít a jít dál, protože on by tu napůl ještě byl. Ale zároveň by nemohl být mrtvý, ani být živý, protože by byl napůl tady a napůl tam."
Georgův triumfální výraz vyprchal a na krátký okamžik se mu v tváři mihlo zaváhání. Ale touha uvnitř něj, byla mnohem silnější. Tolik toužil ho alespoň na okamžik spatřit! Slyšet jeho smích, mluvit s ním! Chtěl se ho přece zeptat na tolik věcí!
"Já…" hlesl a hlas se mu zachvěl, "chtěl bych s ním jen mluvit… rozloučit se… To jsem totiž nestihnul."
~ ° ~
Dopolední slunce vrhalo do místnosti široké pruhy světla prozařující skrz výlohu a prosklené dveře. Obchod byl už téměř připravený k otevření a nebýt jisté záležitosti, už dnes odpoledne by sem mohli vstoupit první zákazníci. Jenže Goerge, ač už byl s prací hotov, seděl u pokladny a neměl nejmenší nutkání dát okolnímu světu na vědomí, že Kratochvilné kouzelnické kejkle jsou opět v provozu.
Seděl na židli za kasou a nervózně si pohrával se svými prsty.
Co když si to Harry rozmyslel? Co když nakonec nepřijde, jak slíbil?
Ze zamyšlení ho vytrhlo až prudké otevření dveří a když naproti sobě poznal známou Harryho postavu, srdce mu poskočilo úlevou. Tak přece jen přišel!
Avšak Harry se vůbec neusmíval. Zachmuřeně přešel obchodem až k pokladně a ani nepozdravil a hned mu oznámil:
"Vůbec se mi to nelíbí. Přemýšlel jsem o tom celou noc a…"
"Ale slíbil jsi mi to!" připomněl mu Goerge.
"No právě," vydechl Harry. "Ale ty mi teď musíš slíbit, že s ním budeš mluvit jednou a víckrát už ho vyhledávat nebudeš, jasný?"
"Ehm… dobře, slibuju," přikývl George, ale Harry na něj i přesto upíral podezřívavý pohled. "Tak se do toho pustíme?"
"Jo," přitakal Harry a náhle jakoby znovu oživnul. "Nejdřív si ale budeme muset něco zabalit."
"Zabalit? A co?" vyptával se honem George, protože se nemohl dočkat a chtěl si co nejdřív promluvit s Fredem.
"No, chtěl jsem se zeptat, jestli tu nemáš nějaký lektvar nebo něco podobného…" vysvětloval Harry a George rozčilovalo, jak mluví pomalu.
"A co by ten lektvar měl umět?" pobízel ho.
"Měl by umět najít ztracené předměty… něco, co někdo odhodil a teď to chce najít, ale neví přesně v jakém místě to zanechal…"
"Ale co přesně by to mělo být? Mluv konkrétně!"
"Dobrá, tak tedy… Potřebujeme najít kámen. Jeden konkrétní kámen, který leží někde pohozený v Zapovězeném lese. Místo si zhruba pamatuju, ale je tam tolik kamenů, že hledat jeden jediný je jako hledat jehlu v kupce sena," vysvětloval Harry.
George se už dál na nic neptal a beze slov odběhl kamsi mezi regály. Chvíli jen tak přecházel a zadumaně si prohlížel lahvičky a flakónky a nakonec se k Harrymu vrátil, třímaje v rukou jakousi úzkou kovovou trubičku.
"To je vzpommněnková píšťalka," řekl. "Když do ní foukneš, neozve se žádný zvuk, ale zato před očima uvidíš to, na co si právě nemůžeš rozvzpomenout. Dělali jsme ji s Fredem na přání jedné staré paní. Byla to naše stálá zákaznice," ušklíbl se George.
"Jo, to by možná mohlo pomoct," souhlasil Harry. "Tak pojď, přemístíme se do Prasinek a nějak nenápadně se přesuneme do Zapovězeného lesa."
Na bradavických pozemcích nebylo po velké bitvě, která tolik otřásla kouzelnickým světem, ani památky. Přestože si George vyslechl, co jeho o otec o Bradavicích během včerejší večeře vyprávěl, tak napůl očekával, že zahlédne pár probořených zdí, rozpadnutých střech či vysklených oken, ale hrad působil stále stejně majestátně, jako před tím osudným dnem. Při své cestě naštěstí nikoho nepotkali a ani nezahlédli. Všichni, co se podíleli na opravách, museli být tedy opravdu uvnitř a pracovat na ochranných kouzlech, jak říkal pan Weasley.
Harry se pokusil dostat do míst, kterými se vydal do Zapovězeného lesa ve chvíli, kdy byl odhodlaný se obětovat kouzelnickému světu. Zavíral oči a vzpomínal, jak to tenkrát bylo. V jakých místech se mu zjevili jeho rodiče se Siriusem a Remusem, mezi jakými stromy procházel, kterému křoví uhýbal, v jakém úseku zpozoroval smrtijedy na obchůzce a kudy je vlastně následoval.
Nakonec ale přece jen poprosil Goerge, jestli by mu nepůjčil vzpomňěnkovou píšťalku, protože si skutečně nebyl jistý, jestli jde správně.
Byl to zvláštní pocit. Jak dlouho vydržel foukat do kovové trubičky, tak dlouho se mu v mysli rojily obrazy, které si před okamžikem vybavoval jen matně. Zjistil, že se s Georgem nacházeli asi sto metrů od místa, které hledal. Musel někde odbočit špatně, ale to v tuhle chvíli nebylo podstatné.
Jakmile došel k mýtině, o které se mu v poslední době několikrát zdálo, připadalo mu až neuvěřitelné, jak děsivě vypadala tehdy a jak poklidně působí teď. Před očima se mu míhaly vzpomínky na temné stíny smrtijedů, mísily se s matnými vzpomínkami na zrychlený dech Narcisy Malfoyové, když zjistila, že Harry žije, a v uších se mu doposud rozléhal šílený smích její sestry a hlasitý křik spoutaného Hagrida, ale když se teď rozhlédl, spatřil jen zelené kapradí, měkkou lesní půdu porostlou mechem a trsy trávy, suché větývky a jehličí. Někde nad hlavami jim zpíval jakýsi lesní pták.
Harry ještě jednou foukl do trubičky, jež svíral v rukou, aby si vybavil, v kterých místech kámen upustil.
Přešel k místu, které mu jeho mysl vyjevila a George ho zvědavě následoval.
Byla tam vysoká tráva, která za těch několik týdnů určitě ještě o něco povyrostla. Dřepnul si a prsty jí začal rozhrnovat, aby odhalil, co se pod ní ukrývá. Půda v tomto místě byla skutečně kamenitá. Možná právě proto tu byla mýtina a stromy se tomuto kousku vyhýbaly a rostly až o pár metrů dál. Jak odhaloval trávu kousíček po kousíčku, nacházel spousty úlomků různých kamenů omílaných deštěm a větrem, ale žádný z nich nebyl ten, na který si vzpomínal. V jednu chvíli málem pokračoval dál, ale najednou si všiml drobného kamene -trochu odlišnějšího než všechny ostatní, ale ne tak nápadně, aby si to uvědomil někdo, kdo ten kámen ještě nikdy neviděl.
"Máš ho?" vyhrkl náhle George, který si povšiml nenadálé změny v Harryho tváři. "Který to je? Tenhle?"
George se hned natahoval pro ten největší, který se ve skupince kamenů nacházel.
"Ale ne, to není on," zarazil ho Harry.
"Tak který?" ptal se George dychtivě.
Harry se Georgeva výrazu téměř zalekl. Tolik po tom toužil! Tolik, že by ho nic nezastavilo. V jeho očích se zračila posedlost, šílená posedlost. Znovu ho přemohla myšlenka, jestli nedělá špatně.
"Georgi," oslovil ho Harry pomalu.
"No tak Harry! Rychle…"
"Slib mi ještě jednou, že s Fredem promluvíš jen teď a navíc přímo tady. Slib mi, že ten kámen mi potom ihned vrátíš a nepokusíš se o žádný podvod," promluvil k němu naprosto vážně.
George působil dojmem, že se každou chvílí přestane ovládat.
"Za co mě máš? Za podvodníka, kterému se nedá věřit?" rozčílil se netrpělivě.
"Mám tě za někoho, kdo má rád svého bratra, to je celé. Ale slib mi to," žádal Harry.
"Dobře, slibuju," řekl George a pravou rukou se nervózně poškrábal na zádech. "Tak který je to kámen?"
"Tenhle," ukázal mu Harry, ale sám se kamene nedotkl.
George ihned natáhl ruku, ale celý se zachvěl. Pohledem vyhledal Harryho, jako kdyby od něj chtěl slyšet, že to zvládne. Harry přikývl.
A Georgeovy prsty se sevřely kolem toho drobného kamene.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Klára Klára | 18. května 2008 v 20:10 | Reagovat

tak to je uplně úžasný! jenom chci upozornit na malou chybičku-když našli kámen tak tam máš který to je, vykřikl FRED, nebo tak nějak to tam je

2 Brabikate Brabikate | 18. května 2008 v 21:36 | Reagovat

Aha, díky. Já si ty dvojčata pořád pletu... oni si jsou tak podobní... :o))

3 Elis Elis | Web | 19. května 2008 v 16:42 | Reagovat

Doopravdey moc hezké! Těším se na pokračování a překlepy jsem tam žádné nenašla (i když to jejich existenci nevylučuje). :-)

4 Brabikate Brabikate | 19. května 2008 v 17:30 | Reagovat

Díky. :o) No, snad tam tedy nebudou! Ráda tomu uvěřím... :o))

5 mardom mardom | E-mail | Web | 19. května 2008 v 21:51 | Reagovat

Je to moc hezké, napsala bych víc, ale jsem totálně nevyspaná, tak nejsem schopna stvořit normální větu.

6 Laurelinad Laurelinad | Web | 20. května 2008 v 7:53 | Reagovat

Hezký- tak na tenhle konkrétní kámen sem si nevzpomněl- a to sem doma přemejšlel, jak to dopadne:-) Už se těšim na pokračování:-)

7 Brabikate Brabikate | 20. května 2008 v 20:35 | Reagovat

mardom: Takové stavy znám... ale vážím si, že sis to přečetla, i když jsi byla tak unavená! ;o) Děkuju.

Laurelinad: No, pokračování by opět mohlo dorazit o něco dřív, než jak tomu nedávno bývalo. Ale už moc kapitol nebude. Nejspíš ještě dvě.

8 mardom mardom | E-mail | Web | 22. května 2008 v 23:15 | Reagovat

To víš, pro tuhle povídku mám slabost, je prostě úžasná. Je o zoufalství a naději, což je vždycky aktuální. Já během tří nocí naspala 11 hodin a pak jsem další odpoledne a noc dospávala - zatím jsem deficit nedohnala.

9 Oroniel15 Oroniel15 | Web | 23. května 2008 v 18:59 | Reagovat

pěkný blog

10 Brabikate Brabikate | 24. května 2008 v 12:19 | Reagovat

mardom: Jej, tak to ti nezávidím... já jsem na spánku absolutně závislá... Přes všední dny (spíš vlastně noci) sice spím méně, ale všechno to doháním během víkendu. Tak přeju příjemné dohánění spánku... ;o) A jsem ráda, že se ti povídka líbí, to udělá vždycky radost! :o)

Oroniel15: Díky.

11 Lafíí..♥ Lafíí..♥ | Web | 26. května 2008 v 20:16 | Reagovat

hpy..neceš sb??

12 madlen madlen | E-mail | Web | 27. května 2008 v 19:36 | Reagovat

Je to hezký.Já to ale neznam z čeho to je? madlen

:-°

13 madlen madlen | E-mail | Web | 27. května 2008 v 19:39 | Reagovat

omlouvam se už vim z čoho to je!:-)

14 madlen madlen | E-mail | Web | 27. května 2008 v 19:47 | Reagovat

Ještě jsem zapoměla máš to krásný už se těším na pokračování!;-)

15 Brabikate Brabikate | 28. května 2008 v 20:28 | Reagovat

Lafíí..♥: Ne, ne... nechci "sb". Není v tom nic osobního, ale já žádné "sb" nechci.

madlen: Díky. Ještě nevím, jak to bude s tím pokračováním... ráda bych to viděla na tehnle víkend, ale vzhledem ke všem závěrečným testům mám pocit, že to jen tak nestihnu. Ale pokusím se! :o)

16 Nina Nina | 28. května 2008 v 21:56 | Reagovat

asi takový blbý dotaz ale co je sb?

:)

17 Nina Nina | 28. května 2008 v 22:11 | Reagovat

Opět krásné :) Na tvůj blog chodím už opravdu dlouho a před takovými dva roky jsem byla do Pottera úplně zažraná, všechny povídky jsem přímo hltala a vymýšlela jsem si i vlastní. A teď? Je po posledním díle a já mám v sobě takové divné prázdno. Hrozně mě mrzí, že už nebude žádné další pokračování a že pro mě ty povídky už nebudou znamenat tolik, co před tím. Na Potterovi jsem byla lidově ''odkojená'' a bylo to krásných sedm let. Teď už jenom vzpomínám, ale vím, že musíme jít zase dál. Děkuji i tobě za tvoje nádherné povídky, které jsem v té době milovala!

18 Brabikate Brabikate | 28. května 2008 v 23:07 | Reagovat

Taky jsem se chvíli zarazila nad "hpy..neceš sb??" a vážně jsem chvíli netušila, co po mně kdo chce. :o)) Ale předpokládám, že "sb" je spřátelit blogy. Nebo alespoň na jiných blozích jsem to viděla. :o)

To co píšeš v tom druhém komentáři, to je jako kdybys mi mluvila z duše. Před časem jsem pořád četla povídky, pořád hledala nové, každá druhá se mi líbila a většinu z nich jsem si oblíbila... A taky jsem mnohem víc psala a měla jsem mnohem víc nápadů. A teď?

Většina povídek, co teď vzniká, mi nic neříká. Snažím se, ale... Prostě mě tolik nebaví. Vidím v nich spousty nedostatků... nepravděpodobností, zmizela z nich taková ta krásná lehkost, kterou mám tak v oblibě. Heterosexuální romantika bývá považována za něco nezajímavého a téměř už i za klišé. Možná ale že jsem prostě jen náročnější čtenář než před lety. Nebo se všechny ty povídky tak změnily? Nevím.

Ale já fanfiction budu psát ještě dál... :) Nebo alespoň do té doby, než seberu odvahu a pustím se do psaní nějakého jiného (vlastního) projektu. :)

A jsem hrozně ráda, že jsi měla moje povídky ráda... taková věc vždycky hrozně moc potěší! :)

19 Brabikate Brabikate | 28. května 2008 v 23:08 | Reagovat

To jsem se zas jednou rozepsala! :o))

20 lily lily | Web | 30. května 2008 v 9:55 | Reagovat

to je krásný...jsi talent...

21 Brabikate Brabikate | 31. května 2008 v 11:34 | Reagovat

:o) Díky!

22 madlen madlen | E-mail | Web | 3. června 2008 v 17:49 | Reagovat

S pokračováním nespěchej,hlavně,kdzž bude hezký...jen mě udivuje,jak si na to vůbec přišla...pravda já si 7.díl než vyšel taky domýšlela sama,ale ne tak hezky...kolik ti je,že to zvládáš?Kam na ty nápady chodíš?Píšeš to sama,nebo ti někdo pomahá?:o)

23 Brabikate Brabikate | 3. června 2008 v 20:06 | Reagovat

Je mi 17, v říjnu budu dospělá. :o) S psaním povídek navazujích na HP jsem začala asi tak ve čtrnácti, možná o něco dřív, ale to jen tak do šuplíku. Od 14 let je zveřejňuju na internetu. A nikdo mi nepomáhá, to vážně ne... A kam na nápady chodím? Nikam, prostě přijdou... ;o)

Jinak, četla jsi už někdy dřív na internetu jiné HP povídky, fanfiction? Podle toho, co píšeš, mám dojem, že jsi dosud na tenhle fenomén nenarazila...

Klidně tě do toho zasvětím, kdyby tě to zajímalo. Povídky na HP tématiku píše v česku spousta lidí! ;o)

24 Klára Klára | 4. června 2008 v 19:03 | Reagovat

tyjo:D dneska příjdu do školy, a co ve vestibulu nedivim:D uplně sem se zarazila a na chvíli nedejchala:D normalne, valt ti tam vystavil obrázky:D a všechny:D jinak sem koukala na jeden obrázek- dva kluci proti sobě, na mikinách mají G a F tak sem si domyslela, že to je Fred a George. Ten obrázek asi plánuješ dát do přístí povídky, ne??? no a Fred je tam zahalenej v takovym "závoji", že jo?!!! jinak... pracuji na sebevědomí abych ti konečně dokázala říct, ahoooooj, já sem klára, tvá tajná ctitelka:D snad už to přístě dokážu... ale to řikám furt, co?:D no... uvidíme uvidíme uvidíme:D

25 Brabikate Brabikate | 4. června 2008 v 20:33 | Reagovat

:o)) No, Valt už to plánoval dlouho... :o)) Je to takový zvláštní kolem toho chodit, ale na druhou stranu to potěší. :o)

A máš pravdu, ten obrázek Freda a George hodlám dát do jedné z dalších kapitol... Ale vytvořila jsem ho dřív, než jsem tu povídku začala psát. Při tom kreslení mě napadl příběh a až když jsem to dokončila, tak jsem si uvědomila, že bych ho mohla napsat. :o) A ten "závoj"... no, nebudu předbíhat. :o)

Prosím tě, na mě nepotřebuješ žádný sebevědomí... :o)) A budu mít radost! Takže až mě příště uvidíš a nebude to zrovna když pospíchám na vlak nebo někam, tak mě prostě pozdrav... budu moc ráda, ráda se seznámím s někým, kdo má rád fanfiction. Pár lidí sice už znám z několika srazů, ale přece jen... jsi ze stejný školy! To je fajn! Většina lidí v mým okolí fanfiction nechápe... když už psát, tak přece něco "vlastního". Ráda najdu spojence! ;o)

26 tahmed tahmed | Web | 6. června 2008 v 18:51 | Reagovat

KDY BUDE POKRAČOVAT POVÍDKA ROZTÁHNI KŘÍDLA

27 Brabikate Brabikate | 7. června 2008 v 14:08 | Reagovat

Nevím, prostě až budu mít náladu na to, abych ji napsala. Nejdřív chci dokončit tuhle povídku. To znamená tak jednu, maximálně dvě kapitoly téhle. Pak se uvidí.

28 Klára Klára | 8. června 2008 v 21:14 | Reagovat

no jasně... mě se taky všichni smějou když jim vyprávim, co sem zase zjistila při čtení Harryho Pottera a radši přede mnou utíkaj:-D nebo když někomu přeposílám nějakou krásnou povídku... oni to prostě nechápou!!! sou divny...:-D no nic... asi si půjdu číst a jak jinak než HP:-) musim se pochlubit- na netu sem si objednala HP a relikvie smrti v angličtině a mám z toho fakt radost:-) sice to jde o dost pomaleji než v češtině, ale to jejedno! Hlavně že to mám:-) tak zatim

29 Klára Klára | E-mail | 8. června 2008 v 21:15 | Reagovat

jo a ještě se chci zeptat, máš icq?? jestli jo, tak mi ho pošli na mail, dík

30 Brabikate Brabikate | 8. června 2008 v 22:20 | Reagovat

Mám icq... ale už jsem na něm asi tak dva měsíce nebyla... Jestli bys ho ale i přesto chtěla, tak ti ho klidně pošlu! :o)) Ne, vážně, já na něj chodím jen když opravdu něco nutně potřebuju a mobil je na to krátký...

Čteš Relikvie v Aj? Tak to máš dobrý... Já jsem si je prohlížela v nějakém knihkupectví... kdybych ten příběh neznala, tak bych asi moc netušila, o co tam jde. Moje angličtina není nic moc... :o))

31 madlen madlen | E-mail | Web | 15. června 2008 v 15:51 | Reagovat

POpravdě řečeno mám přístup na net teprve od letošního ledna a to ještě omezeně.

Do šuplíku píšu taky ale spíš pohádky pro 3 mladší sourozence(2,5,7).Ráda ale taky píšu(nebo spíš vymýšlím)různé parodie např. na Úžasnou zeměplochu a podobné scify-fantasy...

a ty píšeš výhradně George W. nebo i něco jinýho?

Mimochodem teď jsem objevila takovou prima str.:www.wwaow.com,kde píšou různý autoři ty věci ze šuplíku...je to zajímavý.

32 Brabikate Brabikate | 15. června 2008 v 23:02 | Reagovat

Ne, nepíšu jen o Georgeovi... Tohle je vlastně první povídka, ve které jsem se na něj zaměřila. Píšu Harry Potter fanfiction - příběhy navazující (či také předcházející, nebo souběžně probíhající) na Harry Potter ságu od Rowlingové. Takže jsem už napsala povídky, kde vystupoval Harry, pak jsem si vymyslela svou teorii ohledně toho, jak se dali dohromady jeho rodiče... a spoustu dalších.

Pokud bys chtěla, tak blíže je fenomén fanfiction vysvětlen zde: http://cs.wikipedia.org/wiki/Fanfiction

V Česku se psaní fanfiction věnuje spousta lidí - dětí i dospělých. A čtenářů je nespočet. Nejvíc ke čtení toho najdeš na archivu fanfiction.potterharry.net, na který odkazuju v menu. Můžeš tam narazit na opravdové skvosty, ale taky i na absolutní blbosti, takže doporučuju dobře si vybrat. A nejdřív si přečíst Nápovědu. ;)

Samozřejmě v případě, že tě to zaujalo.

33 madlen madlen | E-mail | Web | 18. června 2008 v 11:30 | Reagovat

Dik určitě se tam mrknu!

Jak jsi s tím vlastně začala?Přišlo to samo,nebo jinak...?

34 Brabikate Brabikate | 18. června 2008 v 22:22 | Reagovat

Myslíš s psaním fanfiction? No, už je to dost let... Mohlo mi být tak 12. S mým bráchou jsme v té době byli strašně zabraní do Harryho Pottera, nebyl ještě dokončený a my přesto chtěli číst pokračování... Můj brácha na internetu navštěvoval různé stránky se zaměřením na HP, až nakonec stáhl nějakou opravdu dlouhou fanfikci, jakýsi další díl, který jsme tolik chtěli.

A já četla dál a dál, i když to bráchu pustilo. Po nějaké době mě napadlo, že bych mohla něco vytvořit i já. A po další době jsem se odhodlala, že něco zveřejním. A pak mě to vtáhlo, seznámila jsem se s dalšími autory, spřátelila se... Myslím si, že mě to hodně obohatilo. :)

35 madlen madlen | E-mail | Web | 20. června 2008 v 12:27 | Reagovat

dík,a hodně štěstí

36 Aideen Aideen | 23. června 2008 v 19:39 | Reagovat

Ahoj Káťo, sice to čtu asi dost opožděně vzhledem ke všem těm komentářúm z května, ale přesto si myslím, že ti nebude vadit, když ti pochválím tvé fascinující spisovatelské schopnosti.

Moc se mi líbí, jaká používáš slova a jak nenuceně dokážeš vtáhnout čtenáře do děje. Věř nebo ne, ale chvílema jsem měla pocit, že se do tebe vtělila Rowlingová a napsala pokračování proti své vůli.

Moc ráda si přečtu až zase něco napíšeš.

37 Brabikate Brabikate | 24. června 2008 v 22:01 | Reagovat

Jej, takové komentáře pohladí po duši. :) Hrozně si toho vážím a děkuju, že jsi to napsala. Není lepší odměna, než takováhle pochvala.

Jsem moc ráda, že si to myslíš, snad tě další má dílka nezklamou... ;)

38 Aideen Aideen | 25. června 2008 v 21:03 | Reagovat

Myslím si, že i kdyby mě nějaké tvé pokračování zklamalo, tak s tím nic nedělej, protože je to jen a jen tvoje věc, jak píšeš.

Samozřejmě je důležité, aby se dílo líbilo, ale nejdůležitější je klid uvnitř duše, která to psala.

Můžeš argumentovat: "Na co mi je klid v duši, když se psaní nelíbí?" Ovšem, který spisovatel je šťastný, když píše to, co chtějí čtenáři a ne to, co by chtěl on sám?

39 helix helix | Web | 4. července 2008 v 20:55 | Reagovat

Je to zajímavý :-) ale já jsem si ten životodárný kámen představovala spíš velký a červený,jako kámen mudrců :-) no ale jdu číst dál....:o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama