1. Otevři oči - první část

6. dubna 2007 v 13:00 | brabikate |  Roztáhni křídla
Asi tak před týdnem se mi zdál takový utržkovitý sen a když jsem se probudila, tak jsem rychle vzala tužku a některé úryvky jsem si zapsala. Ten sen si už sice téměř nevybavuju, ale na základě těch úryvků jsem začala tvořit jednorázovku. Pak jsem se ale rozepsala a k úryvkům jsem začala přidávat i mé vlastní (přes den vymyšlené) části a na jendorázovku tu najednou mělo příliš mnoho stran. A tak to tedy rozděluji do dvou částí - první vám přináším dnes a tu druhou tu budete během následujícího týdne také mít.
První úryvek se odehrává krátce před Brumbálovým pohřbem (nebo možná krátce po pohřbu - to tam není tolik důležité). Další dějiště úryvků snad poznáte sami. Zaměřila jsem se na vývoj vztahu Hermiona/Ron. Raiting raději od 15 let.
PS: Příliš nedoporučuju všem, co nejsou příliš na sladké... Tohle je sladké hodně. Možná až moc. ;o)

~ Otevři oči, koukám na Tebe.
Držím Tvou ruku - nepustím.
Roztáhni křídla, poleť do nebe.
Já vedle Tebe poletím. ~
Hermiona seděla ve společenské místnosti a oči jí rychle sem a tam přebíhaly nad řádky, které před několika okamžiky sepsala. Když dočetla svou poslední větu, tak ještě jednou, váhavě, zvedla brk, jenž už odložila stranou, a namočila ho znovu do inkoustu. Sehnula se k pergamenu a doplnila ještě pár krátkých slov na okraj listu.
Nakonec se podepsala a mávla hůlkou, aby inkoust rychleji uschl.
Pak dopis srolovala a ovázala ho provázkem.
Letmo se rozhlédla po poloprázdné společenské místnosti. Její spolužáci, se snažili chovat, jakoby se nic nedělo, jakoby všechno bylo v pořádku. Snažili se smát, vtipkovat. Ale stačil jediný pohled do jejich očí a Hermioně bylo jasné, že je to jen přetvářka. Za tou maskou vše-je-dobré se skrývaly malé a vyděšené dušičky. Mnozí z nich si už narychlo sbalili kufry a naopak mnozí z nich na to dosud ani nepomysleli, protože tajně doufali, že se všechno ještě nějakým záhadným způsobem v dobré obrátí, že s nimi někdo zacloumá, aby se už probudili z toho zlého snu.
Hermiona prošla místností, protáhla se otvorem za Buclatou dámou a ocitla se na chodbě. Málem se v tu chvíli ale srazila s někým, kdo se v tu samou chvíli snažil vejít dovnitř.
"Hermiono..."
Byl to Ron.
"Rone, myslela jsem, že jsi s Harrym," promluvila.
"Byl jsem, ale... To víš, chtěl být sám," pokrčil rameny. Nejspíš ho trochu mrzelo, že se s ním jeho nejlepší přítel nechce dělit o své pocity, ale na druhou stranu to chápal - nic jiného mu ani nezbývalo.
"Musíme ho teď nechat," řekla Hermiona. "Zlepší se to, uvidíš. Jen je to moc čerstvé. Námi všemi to otřáslo, jenže on byl tomu všemu nejblíž."
"Nejspíš máš pravdu," uznal. "A kam máš vlastně namířeno?"
Hermiona vytáhla z kapsy ovázaný pergamen a ukázala mu ho.
"Do sovince," řekla. "Je to dopis pro rodiče, aby věděli, že přijedu dřív."
"Aha... A můžu tam jít s tebou?" zeptal se.
"Samozřejmě," usmála se. "Ale myslela jsem, že jsi chtěl jít do společenské místnosti..."
"Ne," řekl rychle a ona se na něj zkoumavě zadívala. "Totiž... Chtěl jsem jít za tebou."
"Ach tak..." přikývla hned. "Tak pojď."
.
Sledovali, jak se od nich tmavě hnědá sova vzdaluje. Mlčky pozorovali ten jediný tmavý bod, dokud se nerozplynul v dáli. Stáli potichu vedle sebe. Ron, jen zdánlivě náhodou, narazil svou rukou o tu její.
Jakoby se veškeré její smysly začaly soustředit jen na ten dotek. Na ten vteřinu trvající elektrizující výboj, který náhle projel celým jejím tělem
Co se to se mnou děje?
"Oh, promiň," omluvil se Ron a s rukou ucukl.
"Za co?" zeptala se nechápavě, ale moc dobře to přitom věděla.
"Za tu ruku, dotkl jsem se tě..."
"Ach tak," přikývla. "Ani jsem si nevšimla..."
Potom zas mlčeli a dívali se ven. Věděla, že Ron nebyl z těch, kteří se s upřímným potěšením rozhlíželi po krajině a přemýšleli o všech možných poetických záležitostech. V něm upřímné potěšení vzbuzoval famfrpál a možná i šachy, ale krajina určitě ne. Tak proč tedy zůstával stát vedle ní a podle všeho ani nepomýšlel na to, že by se mohli vrátit?
A proč o tom vůbec přemýšlím?
"Levandule už odjela, že?" zeptala se znenadání.
"Mě Levandule nezajímá," odvětil Ron a pohlédl na ni.
I ona odtrhla svůj pohled odkudsi od jezera a podívala se na něj.
"A kdo tě tedy zajímá?" zeptala se dřív, než si stačila uvědomit, co to říká.
Ron na ni na okamžik beze slova zahleděl a pak se otočil zpět k oknu.
"Ozval se ti teď někdy Krum?" zeptal se nepřirozeně klidným tónem.
Hermiona z něho nespouštěla oči.
"Už jakou dobu mě Victor nezajímá, Rone," odpověděla mu.
"A kdo tě tedy zajímá?" použil její otázku a znovu se k ní otočil.
Hleděli na sebe a dělila je jen kratičká vzdálenost. Stačil by jeden jediný pohyb a mohl by znovu zavadit o její ruku. Stačilo by, kdyby se k ní naklonil jen o kousek blíž a uchopil její hlavu do svých dlaní, mohl by...
Jenže to on nesměl. Věděl to.
* * *
Na dřevěných lavicích na zahradě se ve velkých ostrůvcích shlukovaly kapky vody a bosá chodidla jí v páskových sandálech klouzala, jak procházela mokrým trávníkem. A to tady před několika málo hodinami zářilo slunce a ona na tu stála a házela po novomanželích okvětní lístky, jak to dělali i všichni její přátelé! Oslava se ale nakonec musela kvůli nepřízni počasí přesunout dovnitř. Déšť se ale jen rychle přehnal a teď znovu vysvitlo slunce.
Nebyla si jistá, proč tedy šla znovu sem. Už sice nepršelo, ale přesto tu bylo vody stále víc než dost. Možná za to, že se sem vrátila, mohla ta spousta lidí natěsnaných v tom malém prostoru. Možná za to mohl ten suchý vzduch, co musela uvnitř dýchat. Ale možná za to mohl ten neutichající smích a veselost lidí, kteří se tam s ní chtěli neustále bavit. A ona sama si přitom vůbec nepřipadala veselá. Ano, svatba Billa a Fleur byla bezesporu radostnou událostí, jenže nebylo to něco, co by ji učinilo šťastnou.
Prošla uličkou mezi lavicemi, tak jak před několika hodinami Fleur, a zastavila se až v čele - přímo pod klenutým obloukem porostlým růžemi. Ušklíbla se. Trochu jí to připomínalo ty americké filmy, na které se dříve dívala s rodiči.
A teď se tu objeví můj princ a my si řekneme své ano...
Pobaveně se zasmála svým myšlenkám. Ale musela si přiznat, že i přes veškerou svou kýčovitost se jí ten oblouk vcelku líbil.
"Tak tady jsi," ozvalo se najednou za ní a ona polekaně ustoupila o krok pryč od oblouku.
Tak tady je ten tvůj princ, prolétlo jí hlavou.
"Jen tam stůj," řekl Ron, zatáhl ji zpět pod oblouk a on sám si pod něj také stoupl. "Proč jsi se tak rychle vypařila?" zeptal se potom.
Hermiona pokrčila rameny.
"Příliš mnoho lidí na příliš malém místě," odpověděla jednoduše a nejistě se na něj usmála.
"Já už jsem se lekl, že tě tolik vyděsila naše tetička Muriel," řekl.
Hermiona se zasmála.
"Je pravda, že povídání o všech jejích přítelkyních, které jsem v životě neviděla a pravděpodobně ani v životě neuvidím, nebylo zrovna z těch nejzábavnějších, ale ne, kvůli tomu jsem vážně neodešla."
Nic neříkal. Jen se jí s mírným úsměvem na rtech díval do očí a jí najednou zajímalo, na co asi myslí. Zdál se jí o tolik jiný, než býval dřív. Skoro jakoby v něm už neviděla nic z toho urážlivého kluka, s kterým se seznámila v prvním ročníku. Dívala se do jeho očí a zapomněla na to, co mu chtěla říct.
Chtěla mu ale něco říct?
Bylo to poprvé od té chvíle v sovinci, co se spolu ocitli sami.
Chtěla mu toho spoustu říct.
Zvedl se vítr a zatřásl růžemi, které se nad nimi pnuly. Shodil tím na ně několik kapek deště, které dosud ulpívaly na květech a listech, a na ně tak dopadla sprška vody, jako by snad stále ještě pršelo.
Hermiona sebou polekaně trhnula a hned si zvedala ruce k obličeji, aby si ho mohla otřít. Ron ji však zarazil a udělal to místo ní.
Dívala se mu do očí, když jí jemně, beze slov, stíral každou kapku, která by jí mohla na obličeji překážet. Cítila jeho dlaň na svých tvářích, do kterých se jí pod tím dotykem hrnula krev. Chytil jí za ruku, pak za druhou. Hleděl jí do očí a ona v těch jeho spatřila to, po čem sama nejvíc toužila. Jeho pohled vytrvával. Přisliboval, prozrazoval, prosil...
Sklopila oči.
"Proč?" zeptal se náhle a ona znovu vzhlédla. "Proč my dva nemůžeme? Proč můžou být všichni spolu a my dva ne?"
"Rone..." hlesla. "Vždyť jsme jen přátelé..."
Jeho pohled ztvrdl.
"Hermiono, jsi si tím jistá? Chceš mi snad říct, že to tak cítíš? Ne, to přece není pravda... A ty to moc dobře víš."
Kousla se do rtu.
"Není správný čas," řekla tedy.
"A kdy ten čas bude?" zeptal se tiše.
"Já nevím," odvětila. "Až bude po všem... až bude klid... Teď nás potřebuje Harry a to je přece hlavní."
"A co když už klid nikdy nebude?"
"Tak to spolu nikdy nebudeme moci být," odpověděla a chtěla, aby si myslel, že si to tak doopravdy přeje, jenže její oči ji prozradily.
* * *
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dominika Dominika | E-mail | Web | 6. dubna 2007 v 16:54 | Reagovat

Abych pravdu řekla, tak mě se to líbilo. Možná to bylo trošku sladší než obvykle, ale nevadí. :-)

P.S. Poslala jsem ti maila s prosbou

2 brabikate brabikate | 6. dubna 2007 v 20:32 | Reagovat

Díky, Domčo, jdu se podívat. ;o)

3 Roflíček Roflíček | 14. dubna 2007 v 12:35 | Reagovat

Já si myslím že to bylo moc sladký no ale každej  máme svůj vkus. Přesto sem zvědavej  jak to bude pokračovat.

4 brabikate brabikate | 14. dubna 2007 v 13:25 | Reagovat

Roflíčku, já jsem varovala už  v úvodu... ;o) Obvykle taky nejsem na podobnou romantiku, jen jsem měla takovou náladu a ohromné nutkání to napsat. ;o)

5 Lucy Lucy | Web | 14. dubna 2007 v 21:58 | Reagovat

Nebylo to špatné, možná trochu přeslazené, ale mně se to líbilo...ráda čtu o vztahu Rona s Hermionou...

6 brabikate brabikate | 15. dubna 2007 v 10:02 | Reagovat

No ta druhá část tak sladká není... nevím, kdy tady bude, ale není tolik sladká. ;o)

7 Sheila Sheila | E-mail | 22. dubna 2007 v 10:33 | Reagovat

Náhodou...Já jsem naprosto nadšená a už se těším na další díl:)Někdy tu 'sladkost' do života prostě potřebujem, ne?:)

8 edit edit | Web | 27. dubna 2007 v 22:07 | Reagovat

kato fakt skvelý nadhera to by se melo zvěčnit seš fakt dobra to jo mocky se mi to líbilo.

9 brabikate brabikate | 27. dubna 2007 v 23:58 | Reagovat

Jů! Děkuju Editku! Ráda tě tu vidím... ;o)

10 brabikate brabikate | 27. dubna 2007 v 23:59 | Reagovat

*Editko

11 Elisabeth Elisabeth | E-mail | Web | 17. července 2007 v 9:01 | Reagovat

je to teda hodně sladký, ale někdy je to k životu potřeba...mně se to líbí

12 Camille Camille | 25. července 2007 v 14:58 | Reagovat

Je to moc pěkný, taky by paní spisovatelka Rowlingová mohla přilít trošku romantiky do svého příběhu!! Povedlo se ti to krásně napsat a vůbec to není přeslazený, žádná červená knihovna. Jsi šikulka!

13 Albii Albii | Web | 1. dubna 2008 v 13:52 | Reagovat

Taky se mi to mocinky líbí.. A sladkost?? přece nemůžeme žít v neustálé hořkosti a napětí. :o) moc se Ti to povedlo :o)

14 kačule kačule | 30. května 2008 v 13:48 | Reagovat

mě to slaďácký vůbec nepřišlo ba naopak..................MÁŠ NÁDHERNÝ POVÍDKY

15 Aďulkaaa Aďulkaaa | Web | 9. června 2008 v 13:47 | Reagovat

Mne sa to páčilo, máš nádherne poviedky a ja mám romantiku rada...xD

16 Marťa Marťa | Web | 25. prosince 2008 v 22:21 | Reagovat

krásné :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama