3. kapitola - 1. část

2. února 2007 v 17:56 | brabikate |  Naděje neumírá
Tak a je tu další kapitola.
Přemýšlím, co bych k ní měla povědět. V ději se neposuneme o mnoho dál, snad jen, že je to poslední kapitola, kde budu popisovat Hermionu jako někoho osamělého a bez přátel. V těch dalších se to změní... ;o)
Prokousávám se úvodními kapitolami, ale snad už příště (nebo spíš přespříště) se přes ten úvod k ději přehoupnu a vše bude moci začít.
Snad se bude líbit. ;o)
Za beta-read děkuji Terulce.

KAPITOLA TŘETÍ

~ Nedůvěra bolí ~

"Protože... protože tě znám," vydechla Hermiona a pozorovala, jak se Ginny zarazila.
"Co... cože?" vykoktala. "Že mě znáte? To musí být nějaký omyl... jak byste mě mohla znát?"
"Znám tě, Ginny. A ty znáš mě," opakovala Hermiona klidným hlasem.
"Ale vždyť já jsem vás viděla poprvé v životě, když jste vstoupila ke Třem košťatům! Neznám vás!" ozvala se zprudka, jakoby si myslela, že se jí Hermiona snaží ošálit. Nedůvěřivě si ji prohlížela.
"Víš, asi mi to nebudeš věřit, ale..." Najednou netušila, jak to říct. Prosté "Jsem Hermiona Grangerová?" by přece znělo divně. Ale jak jinak by jí to měla povědět? Nebo jí to neměla říkat vůbec? Co když jí Ginny nebude chtít pomáhat? Co když jí potom později bude vyčítat, že ji do toho také namočila? Najednou se jí v hlavě rojily tisíce otázek. Neměla by jednoduše... Zavrtěla hlavou. Musela to přece někomu povědět. Musela to především Ginny povědět.
"Já jsem Hermiona, Ginny. Hermiona Grangerová." A bylo to venku.
Hermiona sledovala, jak sebou Ginny zaraženě trhla, jak překvapením otevírala ústa... a jak nakonec zlostí přimhouřila oči, z kterých div nelétaly blesky.
Ginny se na okamžik zaraženě zamračila, ale v příští chvíli se na Hermionu rozčileně obořila:
"Cože?! Jak se vůbec opovažujete? Vždyť Hermiona je..." přeskočil jí hlas. "Hermiona je přece mrtvá! Jak si můžete myslet, že byste se za ní mohla vydávat?! Co si to vůbec..."
"Ale vždyť já přece nejsem mrtvá!"
"Nejsem tak naivní, abych uvěřila něčemu tak... tak absurdnímu!" rozčílila se Ginny a vztekem jí planuly tváře, jak se to často stávalo jejímu bratrovi. "Vy nejste Hermiona Grangerová! Hermiona Grangerová zemřela v boji proti smrtijedům! A jestli ještě..."
"A jsi si tím jistá, Ginny?" skočila jí Hermiona rychle do řeči.
"Jasně že jsem!" vypálila zostra, ale pak smutným tónem dodala: "Totiž... už se neukázala. Ani ostatní se neukázali..."
"Na to se neptám," upřesnila honem Hermiona. "Viděla jsi její tělo? Našla jsi ho? Viděla jsi, jak umírá?"
Ginny se zamračila.
"Ne," hlesla. "To jsem tedy neviděla... Jen... viděla jsem, jak... Ale, to byl jenom sen."
"Takže nemáš důkaz o tom, že jsem mrtvá?" ujistila se.
"Nemám žádný důkaz o tom, že Hermiona," zdůraznila to jméno, "je mrtvá."
Ginny se na chvíli odmlčela a pak o něco tišším hlasem znovu promluvila:
"Ale nevrátila se," pověděla znovu. "Ani ti ostatní se nevrátili."
"Ale to neznamená, že když se nevrátila, tak že už tu není! Ginny, to jsem já... Musím být v přestrojení, aby mě nikdo nepoznal, ale jsem to já! Kouzlem jsem si upravila svůj vzhled!"
"Ale proč byste to dělala?" nechápala Ginny.
"Mám totiž plán," vysvětlovala Hermiona. "Plán, díky kterému by mohlo být vše zase v pořádku, jak to bylo dřív! Už žádný Voldemort, žádní smrtijedi, žádný..."
"Pšš..." tišila ji rychle Ginny a rozhlížela se kolem, jakoby se bála, jestli je někdo neslyší. "Jste blázen! Nic jiného nemůžete být! Jak si můžete myslet, že vám budu věřit?! Akorát mě chcete donutit k nějakému spiknutí a pak to všechno říct vašemu pánovi! Nejste první, už jich tu pár bylo, víte!"
"Ale Ginny, to není pravda, já..."
"Je to zbytečné, nejsem naivní! Bývala jsem, ale teď už jen tak neuvěřím! Nechte mě být! Najděte si nějakou jinou oběť. Mě nepřesvědčíte."
Mluvila s takovým ledovým klidem a zároveň nenávistí, která se jí odrážela v očích. Nevěřila, Ginny jí ani trošku nevěřila.
"Zeptej se mě na něco, co by věděla jenom Hermiona, prosím! To ti potvrdí, že jsem to skutečně já!"
"Ne, to neudělám," zamítla Ginny. "Musím už jít. Doufám, že už vás víckrát neuvidím."
"Ginny..."
Neposlouchala jí. Ginny prostě odešla. Otočila se a nechala ji tam stát samotnou.
A co si vůbec myslela? Že jí řekne, že je Hermiona a Ginny jí radostně obejme a několik dalších hodin stráví tím, že si budou se slzami v očích vyprávět to, co se stalo během té předlouhé doby, co se neviděly. Vážně si tohle myslela?
Nejistě se usmála. Musela si to přiznat. Někde ve skrytu duše doufala, že to tak bude. Že po té dlouhé době, co neměla s kým si promluvit, komu se vyzpovídat z těch tísnivých pocitů, které ji dnem i nocí svíraly... Tak zoufale si najednou přála mít někoho, kdo jí obejme, uvěří...
Smutně si povzdychla, a jen tak mimoděk si prohrábla vlasy, které jí padaly do očí. Své rovné tmavé vlasy. Už žádné vlnité chuchvalce... Byla teď tak jiná... Ginny jí přece nemohla poznat! Nemohla jí uvěřit. Byla by přece hloupá, kdyby jí začala hned důvěřovat. Měla s tím počítat.
Ani si to neuvědomovala a pohroužena ve svých myšlenkách prošla se vracela vesnicí zpět, celou hlavní ulicí dolů, kde se nacházel v patře jednoho domku její byt. Svůj zachmuřený pohled stočila od země o pár stop výše a když si všimla, kde už to stojí, ani si nestihla vyndat klíče, když jí něco zarazilo.
"Nedělní výtisk Denního věštce! Nedělní výtisk Denního věštce!" slyšela vyřvávat nějakého muže pár kroků před sebou.
Zvědavě se po něm ohlédla. Všiml si jejího pohledu a v domnění, že její zájem vzbudily noviny, které třímal v ruce, se k ní obrátil.
"Chtěla byste Denního věštce?" začal se hned vyptávat. "Stačí čtyři srpce a je... Děje se něco?"
Hermiona si musela přikrýt ústa rukou.
"Panebože..." hlesla a do očí se jí nahrnuly slzy.
"Co se děje? Není vám špatně? Neměl bych někoho..." plácal vyděšeně ten mladý muž.
"Neville... panebože..." kroutila nevěřícně hlavou. "Tak ráda tě vidím! Šel jsi k Prasinkám s Ronem a s Harrym... Myslela jsem, že... Jé... to je prostě úžasné!"
Neville se zatvářil nechápavě.
"Vy... vy mě znáte?" vykoktal.
Až v tu chvíli si Hermiona uvědomila, že opět se zapomněla držet se na uzdě. Nesměla přece zapomínat na svůj plán, nesměla se na každém rohu prozrazovat!
"Ach, nejspíš jsem si vás s někým spletla, omlouvám se..." řekla a rychle se snažila zachránit situaci, už už se otáčela se k odchodu... Neville jí však chytil za rameno a zabránil jí v tom.
"Vy mě znáte?" zopakoval otázku už důraznějším tónem.
"Ne, spletla jsem si vás, musím už jít..."
"Odkud mě znáte?" zvýšil o něco hlas, až se Hermiona zarazila.
"Ne, já vás neznám, já..."
"Musíte mě znát, před chvílí jste mě oslovila. Jestli mě znáte, tak mi řekněte odkud. Musím si hlídat lidi, kteří se točí kolem mě, jinak bych tady už ani nemusel vůbec být! Tak mi řekněte, odkud mě znáte," mluvil klidným tichým hlasem, avšak uvnitř musel být rozrušený. Nejspíš se musel naučit skrývat své emoce během toho krutého půlroku. Pohlédla mu zpříma do obličeje, který měl stejně baculatý, jak si ho pamatovala. Z toho dětského, naivního pohledu zbylo jen málo v jeho očích.
"Dobře," souhlasila nakonec Hermiona v rozporu se svým vlastním úsudkem. Bála se, že to bude další člověk, který jí neuvěří. A další nedůvěru by jen těžko zvládla. "Ale nemůžu o tom mluvit tady. Je tu příliš mnoho očí, mnoho uší... bylo by to nebezpečné."
"A kde tedy?"
"U mě v bytě nikdo není, tam by to snad..."
"Ale já ještě musím prodat ty noviny," upozornil na balík Denních věštců, který svíral v ruce.
"Tak až skončíš, tak za mnou přijď," navrhla a Neville přikývl. Byl očividně vystrašený. "Je to hned tady," ukázala ke dveřím za nimi. Pak stačilo udělat jen pár kroků a už byla v domě. Když za sebou zavírala spatřila ještě Nevillův pohled, jak se za ní zamračeně dívá. Muselo být strašné, v tomhle všem teď žít, napadlo jí. A ani si sama neuvědomila, že i ona je toho všeho součástí. Že i ona má život, který jí ne každý bude závidět.
Dočetla obzvlášť náročnou kapitolu knihy Způsoby utajení, která pojednávala o tom, jak se co nejúčinněji maskovat před lidmi, kteří vás znají z minulosti a ona si byla jistá, že v Bradavicích to bude zajisté potřebovat. Určitě tam zůstalo plno lidí, kteří kdyby zjistili, kdo ve skutečnosti je, tak by jí nadělali spoustu problémů.
Ozval se zvonek.
Zvedla se tedy od stolu, který měla pokrytý pergameny s výpisky. Trochu si je urovnala, aby nebylo na první pohled patrné, o co se jedná a šla otevřít. Stál tam Neville.
"Dobrý den, já jsem..."
"Pojď dál," přerušila ho rychle a než za sebou zavřela, tak se ještě rozhlédla po chodbě, jestli je nikdo nesleduje. Nikdo tam nebyl.
Usadila ho k židli v kuchyni a postavila na čaj. Sledovala, jak ji nervózně pozoruje. Musela se pousmát. Co asi čekal, že mu poví?
"Odkud mě tedy znáte?" zeptal se jí.
"Ze školy," řekla jednoduše. "Chodili jsme spolu do školy."
Neville se zatvářil dost překvapeně.
"Cože?"
"Chodili jsme spolu do školy," zopakovala ochotně Hermiona. Musela být klidná. Chtěla ho přece přesvědčit.
"Ale... ale vždyť já vás vůbec neznám..." Mračil se nedůvěřivě a snažil se rozvzpomenout. "O kolik let jste starší než já?"
Hermiona se usmála.
"Chodila jsem s tebou do ročníku," řekla. "Dokonce do stejné koleje, do Nebelvíru."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sazkie Sazkie | 5. února 2007 v 14:17 | Reagovat

Ahoj

Jmenuju se Sazkie .

Já nebydlím ve světě jako ty .(a to mě moc mrzí)

moji rodiče mě ani neznají a já neznám je .Přesto se s mou maminkou a tatínkem každý den vidím.

Nevidím se s něma ,ale doma ,protože já domov nemám .Můj život je zvláštní nedá se popsat žiju v budoucnosti . To co ty za dva roky uděláš jsem zažila já před dvěma lety . CHÁPEŠ MĚ ???

já žiju o 4 roky napřed než celý svět . Bydlím v malém městečku a to něstečko se jmenuje Aknali . Není na tomto světě .Ale jeho vztup ano .

Vztup do Aknali je v České Republice .

I v Aknali se mluví česky .To místo ten svět kde žiju já můžeš také najít .Jen můsíš chtít jako já jsem chtěla .Píšu to, protože je to pravda nevymíšlím si .

Asi mi nevěříš ,ale je to tak .Já hledám v tom světě kamarády a tak bych tu chtěla i tebe .

Aknali je nejkrásnější svět nejkrásnější místo na celé galaxii .

Tak se měj a určitě se v Aknali někdy uvidíme

z Aknali Sazkie

2 Sazkie Sazkie | 5. února 2007 v 14:17 | Reagovat

Ahoj

Jmenuju se Sazkie .

Já nebydlím ve světě jako ty .(a to mě moc mrzí)

moji rodiče mě ani neznají a já neznám je .Přesto se s mou maminkou a tatínkem každý den vidím.

Nevidím se s něma ,ale doma ,protože já domov nemám .Můj život je zvláštní nedá se popsat žiju v budoucnosti . To co ty za dva roky uděláš jsem zažila já před dvěma lety . CHÁPEŠ MĚ ???

já žiju o 4 roky napřed než celý svět . Bydlím v malém městečku a to něstečko se jmenuje Aknali . Není na tomto světě .Ale jeho vztup ano .

Vztup do Aknali je v České Republice .

I v Aknali se mluví česky .To místo ten svět kde žiju já můžeš také najít .Jen můsíš chtít jako já jsem chtěla .Píšu to, protože je to pravda nevymíšlím si .

Asi mi nevěříš ,ale je to tak .Já hledám v tom světě kamarády a tak bych tu chtěla i tebe .

Aknali je nejkrásnější svět nejkrásnější místo na celé galaxii .

Tak se měj a určitě se v Aknali někdy uvidíme

z Aknali Sazkie

3 Josefína Josefína | 23. března 2007 v 19:13 | Reagovat

Sazkie a jak se může obyčejný smrtelník jako my dostat do Aknali? Máš nějaký tip?

4 StarBarbara StarBarbara | E-mail | 30. dubna 2007 v 12:46 | Reagovat

Taky bych to chtěla vědět.Můžeš nám to prozradit?

5 Elis Elis | Web | 24. února 2008 v 18:45 | Reagovat

Strhující, ale ne moc stručné. Úžasné!

6 Blair Blair | E-mail | Web | 29. června 2012 v 11:57 | Reagovat

No a je to.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama