Jak to všechno dopadlo - II.část

25. listopadu 2006 v 13:18 | brabikate |  A co sis myslel?
II. část

Druhého dne jsem si zjistil, jestli jsou Harry a Ginny doma sami a zašel se na ně a na malou Joan podívat. Joana mě přivítala tím, že mi skočila kolem krku a pak mě nutila jít se podívat na jejího novýho plyšáčka Jimmyho. Když jsem tomu obrovskému medvědovi potřásl rukou a představil se, propustila mne mohl jsem "víct dospělácký žeči", jak tomu začala nedávno říkat (vůbec netuším, kde to pochytila).
Harry mi vyprávěl, co je nového v práci a Ginny taktéž. Já jim zase povídal o jednom zvláštním soudním případě, který jsem nedávno přepisoval. A pak, vůbec nechápu, jak mě to jen tak napadlo, jsem se zeptal:
"Hele, jak je na tom vůbec Hermiona s tím Italem?"
Harry jen překvapeně nadzvedl obočí.
"Jak to, že tě to najednou zajímá?" zeptala se mě Ginny a tvářila se naprosto stejně jako Harry. Skoro to působilo, jakoby si to předem secvičili... Nebo jsou už prostě natolik sehraní, že se diví stejným způsobem...
"Já jsem se ptal první," připomněl jsem své zvědavé sestřičce.
"Rozešli se," řekla jednoduše. "Proč tě to teda zajímá?"
"Po-počkej..." vykoktal jsem. "Oni se rozešli?"
Nevěřil jsem svým uším. Něco ve mně se vzedmulo a chtělo to bojovně zařvat a začít tancovat dokola, ale naštěstí jsem v sobě našel i tu svou lidskou část, která tu zvířecí část dokázala zkrotit.
"Jo, rozešli se," přikývla, jakoby to byla samozřejmost.
Muselo se to tedy stát dneska nebo včera odpoledne, protože v poledne ho ještě prohlašovala za svého přítele. Jestli to opravdu bylo včera, tak to tedy musela mít Hermiona skutečně příjemný den. Nejdřív já a pak Antonio. Nejspíš jsem si to měl načasovat na jindy. Bylo mi jí líto.
"A kdy se to stalo?" zajímal jsem se. Čekal jsem, že řekne něco ve smyslu "dneska ráno", "včera večer" a tak, jenže mě Ginny naprosto zaskočila.
"Mm..." zamyslela se. "Myslím, že to budou tak tři týdny. Jo, tři týdny."
Ztuhl jsem uprostřed pohybu.
"Cože?"
"Tři týdny! Jsou to tři týdny! Jsi dnes nahluchlý, nebo co?"
"Ale... Ale proč jste mi to neřekli dřív?" zeptal jsem se dočista zkoprnělý.
"To jsi byl ty, Rone, co nám říkal, že ti nemáme o Hermioně nic povídat, pamatuješ?" připomněl mu Harry.
"No jo, ale... Tohle jste mi mohli říct..." plácal jsem a ani pořádně nevěděl co. "A z jakýho důvodu se vůbec rozešli?"
Ginny a její manžel na sebe pohlédli, jakoby tápali, jak to vypovědět.
"Ani přesně netuším," začala Ginny. "Vím, že Antonio se musel odstěhovat do Itálie a požádal Hermionu, jestli nechce s ním. A ona nechtěla."
"A... byla hodně zdrcená?" zeptal jsem se opatrně.
"Ani ne," pokrčil Harry rameny.
"To bych neřekla," odporovala Ginny. "Hermiona umí zakrývat své pocity, ale přece jenom se chovala poslední dobou dost divně. Je neustále nervózní, nezdá se ti?"
Harry pokrčil rameny.
"Jo, tak, já už půjdu," hlesl jsem. "Musím něco..."
A s těmi slovy jsem se zvedl ze židle a odešel pryč. Ginny na mě volala něco ve smyslu, že jsem právě přišel, ale já v tu chvíli byl hluchý ke všemu.
*
Bylo to jedno z těch odpolední, kdy mi Ginny s Harrym šoupli Joanu na hlídání. Dnes jsem to měl naprosto bez práce, protože si Joan zasedla k nízkému stolku v obýváku a celou tu dobu si jen kreslila. Od toho zvláštního večera, kdy jsem se dozvěděl o tom rozchodu, uplynulo víc jak čtrnáct dní a s Hermionou jsem se doposud neviděl. Neměl jsem odvahu vyhledat ji a žádná náhoda nás dohromady nesvedla. Už jsem pomalu přestal doufat, že se to vůbec někdy stane a...
Očekával jsem další hromady papírů, protože bylo pondělí a tak trochu nervózně jsem očekával "nosiče", jelikož mi to měli přinést hned ráno. Jakmile tedy zazvonil zvonek, vstal jsem a šel jsem otevřít.
Otevřel jsem a úplně ve mně hrklo.
Stála tam. Roztřesená v zimním kabátě a zamotaná do dlouhé šály. V obličeji měla takový vyraz, že kdyby jsem ještě pár vteřin neotevíral, jistě by si to rozmyslela a utekla by, a Dokonce i v tu chvíli, kdy jsem na ni zíral jako na zjevení, možná litovala, že sem vůbec šla.
"Rone, já..." hlesla a tápala po nějakém dokončení věty, ale nemohla ho naleznout.
"Pojď dál," kývnul jsem hlavou.
Tak trochu nešťastně se usmála a překročila práh mého bytu. Kabát a šálu si pověsila na věšák a sedla si ke stolu.
"Nedala by sis čaj?" zeptal jsem se, jelikož se mi zdála dost prochladlá.
"Jo, ten bych si dala," vděčně přikývla a nevěděla, co dál říct.
Postavil jsem tedy na čaj a připravil hrnek s nějakou bylinnou směsí. K Hermioně jsem stál zády. Otočil jsem se.
Dívala se na mně a já na ni, ale vůbec jsem netušil, co bych jí měl povědět. Nevěděl jsem, co všechno ví a co si o tom všem myslí. A koneckonců jsem ani nevěděl, co si o tom vůbec myslím já. Mlčeli jsme, chvílemi rozpačitě, poté zas proto, že se nám to tak prostě zdálo lepší.
Voda se začala vařit a já ji nalil do hrnku, jenž jsem pak postavil před Hermionu.
"Děkuju," přikývla a jakoby tím otevřela nějaký neviditelný uzávěr od jejích slov - znovu totiž promluvila:
"Já jsem se s Antoniem rozešla."
"Já vím," přitakal jsem. Hermiona se zatvářila překvapeně.
"Ale jak..."
"Řekla mi to Ginny," vysvětlil jsem jednoduše. "Ale proč jsi mi to před tím zatajila?"
Hermiona vzala do ruky lžičku a zamíchala s ní čaj a vyloženě se jí do odpovědi nechtělo.
"Já ani nevím, proč jsem ti to neřekla... Nechtěla jsem, aby sis myslel, že nám to nevyšlo," pokrčila rameny a na tónu, jakým to říkala, bylo znát, že i jí samé to připadá nesmyslné.
"Ale... ale proč?" nechápal jsem. Hermiona jen pokrčila rameny a pohlédla na mě svýma zoufalýma očima.
"Začala jsem s ním tehdy chodit jen proto... Panebože, já jsem tak hloupá!" zanadávala si.
Zpozorněl jsem.
"Proč jsi s ním začala chodit? Dopověz to..." Byl jsem tak nezměrně zvědavý, že se to snad ani nedá popsat. Posadil jsem se na židli naproti Hermioně a seděl jsem u toho mého miniaturního stolečku jako na jehlách.
Nechtěla mi to říct, jasně jsem to viděl na její tváři, na zoufalém pohledu, který upírala kamkoliv jen ne na mě, ale nedokázal jsem udržet tu vlnu možná až nepatřičného zájmu, která se ve mě vzedmula.
"Když jsem si zařídila, že se vrátím," začala nakonec a povzdychla si. "Dostala jsem strach, že sem přijedu a už nebudu patřit mezi vás. Že každý budete mít svojí přítelkyni či manželku a že já se k vám vetřu a bude vám připadat divné, že nikoho nemám... Přece jenom, dalo by se přepokládat, že si zvyknete na život beze mě..."
"Ale Hermiono, to je přece naprostá hlou..."
"Nepřerušuj mě, prosím," zarazila mne. "A po delších úvahách jsem se rozhodla, že bych si někoho měla najít. Přece jenom už jsme ve věku, kdy bývá normální někoho mít a prostě se usadit, no ne? Nebylo to tak, že bych chodila a sháněla někoho na vážnější chození, ale jednoduše jsem byla otevřená poznávání nových lidí. A když jsem se zhruba měsíc před tím, co jsem se měla vrátit do Londýna, náhodou setkala s Antoniem v té restauraci, zdál se mi pro ten můj záměr jako docela příhodná osoba."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama