9. kapitola - 1. část

8. února 2006 v 17:36 | brabikate |  Světlo stínu
Sny?

"Mami, už se tu dneska stavil Ron?" zajímala se šestnáctiletá dcera pohodlně uvelebená ve své posteli. Její matka, která se už chystala za sebou zavřít dveře a odejít se zase věnovat své rozdělané práci, ještě nakoukla do dveří.
"Ne, ještě tu nebyl. Je to divné, protože většinou chodíte kolem sedmé večer a teď už je pomalu půl desáté pryč… Snad se ale nic nestalo…" řekla jí a teď už doopravdy zavřela dveře. Dívka ve svém pokoji osaměla. Chvíli si třela stále ještě bolavou nohu ze včerejšího pádu na schodech, pak si ale znovu lehla do měkkých peřin. Dívala se do stropu.

Věděla, kde dneska byli. Je ale možné, že se ještě nevrátili? Očekávala, že jí hned přijdou vyprávět, jak se jim to povedlo a ona moc dobře věděla, že oni by to tak udělali, kdyby mohli. Kdyby mohli. To zní jakože nemůžou… Co když opravdu nemůžou? Co když se jim něco stalo? Co když na ně Voldemort přišel a něco jim provedl? Ona je jediná, kdo ví, že někde jsou… Nikdo jiný si o ně nedělá starost. Neměla by to raději někomu říct? Někomu z řádu, ať je najdou? Co kdyby jim ale nic nebylo a ona by jen zbytečně zmatkovala a prozradila tak Harryho tajný plán? Má tedy jen nečině sedět a čekat kdy se oni uráčí ukázat, nebo to má zjistit na vlastní pěst?
V momentě byla rozhodnutá. Posadila se, nazula si domácí pantofle a dopajdala ke své skříni. Převlékla se z pyžama do každodenního oblečení, vzala hůl, kterou jí sem maminka připravila, kdyby potřebovala dojít si na záchod nebo do koupelny a potichu se vykradla ze svého vlastního pokoje.
Snažila se s co nejmenším rámusem dojít po schodech dolů, celkem se jí to vedlo, až na to pravidelné ťukání holí o dřevěné schody. V kuchyni se schovala za roh stěny, aby obhlédla situaci. Její mamka stála zrovna u dřezu a myla horu nádobí po večeři, měla puštěné rádio, ve kterém zrovna hrály její oblíbenou píseň, na kterou (jak s oblibou vypráví) tancovala s jejím manželem, když se spolu zasnoubili, vlnila se do rytmu a při tom si broukala se zpěvačkou. Ginny se pousmála. Nenápadně se vydala ze svého úkrytu a jak jen to šlo přeskákala potichounce celou kuchyní, měla už pomalu vyhráno, protože se chystala přeskočit práh dveří vedoucích do obývacího pokoje.
"Kam myslíš, že jdeš?" ozval přísný hlas její matky. Ginny ztuhla vprostřed pohybu, prkenně se otočila čelem ke dřezu, kde stála s rukama v bok Molly Weasleová.
"Eeee..já-já si jdu pro-pro…eh..vždyť víš, pro knížku. Už se tam nahoře nudím." zalhala jí dcera. Její matka si jí změřila nedůvěřivým pohledem, pak se ale znovu vrátila ke své původní činnosti.
Ginny spadl kámen ze srdce, a tak se radostněji otočila a dopajdala až ke krbu. Doléhal k ní matčin zpěv z kuchyně a ať chtěla nebo ne, začal jí vzadu v hlavě hlodat provinilý hlásek.
Aby alespoň trochu tomu protivnému hlásku vyhověla, sehnula se pro kousek papíru a naškrábala krátký vzkaz:
"Nedělej si starosti, jsem hned zpátky. -Ginny-"
Pak už si ale nabrala plnou hrst prášku z kameninové misky na krbu, vlezla si do prostorného krbu a hodila celou hrst letaxu pod sebe.
"Grimmauldovo náměstí dvanáct." řekla zřetelně mezi smaragdově zelenými plameny. Pak raději zavřela oči a cítila jen to nepříjemné točení dokola a dokola a dokola…
Konečně jí to vyhodilo z jednoho krbu a ona stála (relativně) pevnýma nohama na červeném koberci v té samé místnosti, ve které už strávila tolik času a to čtením a listováním v knihách.

Všude bylo ticho. Pro ní v tuhle chvíli až nesnesitelné. Opustila místnost a vyšla po schodech do chlapecké ložnice. Nakoukla dovnitř. Nikde nikdo. Pomocí hole se dostala i do dalšího poschodí, ale i vněm nikoho nenašla. Se skleslou hlavou se vydala zas zpátky dolů. Kdyby alespoň věděla, že jsou v pořádku… Zkusila ještě kuchyň, ale ani tam nikoho neobjevila.

Už se chystala opustit i tu kuchyň, když jí něco strašlivě vylekalo.
"Potřebujete něco, má paní?" ozval se skřítčí, chraptivý hlas.
"Oh Dobby! Já jsem se tak lekla!" usmála se na něj Ginny, "Jsou už doma ostatní?"
"Dobby se omlouvá, že vás vylekal. Doma ještě nejsou. Dobby doufá, že se Harrymu Potterovi nic nestalo…" zatvářil se domácí skřítek ustaraně.
Ginny se schválně tvářila, že nechápe o čem to mluví.
"Proč by se mu mělo něco stát?" zeptala se.
"Ale Dobby moc dobře ví, že vy víte o čem mluví. Pán se vydal zničit ošklivou věc…" podíval se na ní uraženě.
"Promiň, ale já nevěděla, že o tom víš." pohlédla na něj Ginny smířlivě, "Co s nimi ale může jen být?"
"Tak se posaďte, a třeba tu za chvíli budou… Dobby už musí jít. Dobrou noc, slečno." uklonil se skřítek a odcupital pryč.
Dívka si zamyšleně prohrábla rukou své dlouhé rudé vlasy, pak se ale řídila Dobbyho doporučením a šla se posadit do místnosti s krbem.
Byla nervózní. Každá minuta jí přišla až nekonečně dlouhá. Chvíli jen tak pozorovala poskakující plameny v krbu a v hlavě se jí honilo tisíce myšlenek. Co když se jim opravdu něco stalo a ona místo pomoci jen sedí a čeká na ně? Co když už se s Harrym nikdy neuvidí? Vždyť mu toho stihla jen tak málo říct… A že by věděla o čem s ním mluvit! Pomalu se jí začaly klížit víčka a přes všechnu její snahu usnula velice lehkým spánkem.

Probudilo jí až veselé štěbetání, které se vycházelo z chodby asi o půl hodiny později. Okamžitě si uvědomila čí to hlasy jsou a hned stála na nohou. Samozřejmě zapomněla na svou bolavou nohu, takže spadla znovu zapadla do křesla. Na druhý pokus se jí už pomocí hole podařilo vstát a tak se co nejvyšší rychlostí, jakou v tuhle chvíli mohla vyprodukovat, dopajdala ke dveřím.
Jakmile se v nich objevila, veselý hlahol ustal. Ginny se na ně usmála.
"Co na mě tak zíráte? Pojďte mi to honem vyprávět, nebo vás s tímhle majznu po hlavě!" ukázala na svou hůl, o kterou se opírala.
Přesunuli se tedy ke křeslům. Harry se ale nemohl dívat, jak za nimi Ginny pajdá, a tak jí popadl do náruče a posadil jí k sobě na klín. Díval se na ní, jakoby jí viděl po hodně dlouhé době. Však mu to taky tak připadalo. Naposledy jí viděl polomrtvou a zakrvácenou v jedné místnosti v rokli Havraspár…A teď mu tady seděla na klíně.
"Co na mě tak koukáš?" zeptala se ho tiše.
"Líbí se mi na tebe koukat." odpověděl jí s úsměvem, díval se jí do zeleno-hnědých očích, ve kterých najednou zajiskřilo.
"Ehm…" upozornil na sebe a na Hermionu Ron, "Chceš to teda vyprávět?"
"No jasně, že chci. Bylo by ale lepší kdybychom šli k nám domů. Dneska ses tam ještě neukázal, a navíc jsem mamce jaksi zdrhla…" řekla a zatvářila se jak andílek.
Harry jí zatahal za vlasy. Byl tak rád, že je zas s ní…
"Tak se přemístíme, ne?" navrhnul.
Nikdo z nich se ani, jak byli unavení, nezvedal, jen se s trojím prásknutím vypařili.

Po zodpovězení kontrolní otázky je paní Weasleyová pustila dovnitř. Měla na sobě už župan a tvářila se rozespale.
"Co že jste tu tak brzy?" zeptala se ironicky, měla nějakou rozmrzelou náladu.
"Ale… něco jsme měli." odpověděl jí syn neurčitě. Raději to tedy nechala být a nevyzvídala.
"Půjdem nahoru k Ginny. Můžem tu přespat, že jo?"zeptal se.
"Samozřejmě, že jo. Proč by jste nemohli spát ve svém vlastním domě?" nechápala synovu otázku.
"Tak dobrou." lípnul jí pusu na tvář a už hopsal po schodech do svého pokoje. Hermiona běžela za ním, ale Harry si nic podobného kvůli Ginny nedovolil. Pozoroval jí jak se plazí po schodech a mírně se tomu usmíval. Dívka si jeho pohledu všimla a vyplázla na něj jazyk.
Harry přiběhl k ní. Vzal jí do náruče a nesl jí nahoru.
"Ty na mě budeš plazit jazyk, jo?" zeptal se jí s hranou vážností.
"Představ si, že budu." odpověděla mu stejným tónem. To už ale Harry opatrně, aby mu nevypadla, otevíral dveře do Ronova pokoje. Přeběhl ložnicí a shodil svůj "náklad" na postel. Ron s Hermionou tam už byli, ale ani jeden si jich nevšímal. Klekl si obkročmo na Ginny a začal jí lochtat. Ta ječela, pištěla, škrábala, ale Harry byl rád. Měl jí tady u sebe a až teď si uvědomil, jak moc by mu chyběla, kdyby musel být bez ní. Konečně jí pustil a ona se uraženě odtáhla. To mu nedaruje! Musí něco vymyslet, aby mu to oplatila!
Když se po delší době všichni uklidnili, Ginny začala vyzvídat, co se dělo. Chvílemi jim trochu záviděla, že mohli něco podobného zažít, ale chvílemi byla i celkem ráda, že zůstala doma. Nevěděla, jestli by dokázala odolat, stejně jako Harry a Hermiona. Rozebírali celý ten svůj zážitek ještě dlouho do noci, pak když Ron usnul se obě dívky vytratili k Ginny do ložnice a Harry si přitáhl matraci z jedné velké skříně na chodbě a rozestlal si na ní. Zachumlal se do voňavých peřin a během chvíle usnul…

Zdál se mu obyčejný sen. Letěl na koštěti, vítr mu čechral vlasy… Pak se ale ozvala rána a jeho koště zmizelo. Nejdřív chvíli visel ve vzduchu, pak ale začal padat a padat a hlouběji…
Poté dopadl na zem. Rozhlédl se kolem sebe. Stál ve velké blyštivé síni. Už tu určitě někdy byl…napadlo ho. Jakmile spatřil dřevěný podstavec v půli síně a tmavě modrý sametový polštářek na něm, hned mu bylo jasné, kde se to octl.
Došel se podívat až k podstavci. Náhle se ale zarazil. Na polštářku totiž ležel stočený pergamen, stejně zapečetěný, jako ten, z kterého Ron dnes četl. Harry ho vzal do ruky a rozevřel ho, nestihl se ale ani podívat, co na něm je napsané. Před očima se mu totiž cosi zablesklo. Byl to jakýsi pohyblivý obraz. Na studené podlaze se tam bolestivě svíjel jakýsi chlapec, držel se při tom za rameno. Jeho křik se rozléhal všude kolem. Ten hlas poznával. Byl to Ron.
Hned na to přišel druhý záblesk. stejně děsivý jako ten předchozí. Jeho nejlepší přítel se zmítal v horečce v posteli, v jeho očích bylo vidět jen bělmo, modré panenky skryté pod víčky, které mu v záchvatu poskakovaly nahoru dolů. Držel se za rameno, za malou ranku, která mu pořádně zahnisala…
Tento obraz vystřídal další záblesk, pak další a další. Všechny stejně děsivé. Konečně to ustalo a Harry se díval na rozvinutý pergamen, který po celou dobu křečovitě svíral v rukou. Úhledným písmem tam stálo:

"Ten, kdo neodolá, ten umírá."

Pergamen, síň i podstavec se rozplynuli. Harry se totiž probouzel.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Blytonka Blytonka | E-mail | 20. března 2007 v 16:49 | Reagovat

Pááni!

2 Paja Paja | E-mail | Web | 10. června 2007 v 17:38 | Reagovat

to je drsny!!

3 eM eM | 1. července 2007 v 14:26 | Reagovat

Akorát mi přišlo divný, že na začátku povídky se nemohli přemístit přímo do domu, ale Ginny se tam s letaxem klidně dostala :P

4 Brabikate Brabikate | 1. července 2007 v 22:30 | Reagovat

No to je proto, že ty kouzla chrání pouze proti přemístění. Jiný způsob přepravy ne.

5 Sab Sab | 25. června 2008 v 12:18 | Reagovat

Brabikate--> No to je trošku kravina. Myslíš jakože třeba Smrtijedi by se tam nemohli přemístit, ale krbem jo? xD

Buď je to proto, že autorka zapomněla (což je úplně v pohodě, tuhle povídku dalo asi hodně práce vymyslet), anebo proto že Ginny předtím ten dům obývala. Spíš to druhý.

Ale fakt dobře vymyšlený jako x) V životě by mě něco takovýho nenapadlo.. Smekám x)

6 jackBlack jackBlack | E-mail | 7. července 2008 v 3:17 | Reagovat

To Sab: Kravina to není. Celý dům je nebo byl pod Fideliovým zaklínadlem. Kdo věděl, kde je, moh se tam pomocí Letaxu dostat. Nevzpomínáš na Snaepa, nebo jak Harry mluvil se Siriem? A Smrtijedi přeci neví kde ten dům je. Jediný kdo to ví, a o kom v tuhle dobu nevíme, ne které je straně,, je Severus Snape, ne?

J.

7 Zuzana Zuzana | 10. února 2011 v 22:35 | Reagovat

Tak ja som si už myslela, že sa Ronovi nič nestane, len neuvidí ten náhrdelník, ale toto bude asi trochu horšie.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama