8. kapitola - 1.část

8. února 2006 v 17:30 | brabikate |  Světlo stínu
Jen ten, kdo odolá, dostane co chce.

Dveře se ztěžka otevřely a za nimi spatřili dlouhou chodbu v podobě krasové jeskyně. Po celém stropě a stěnách vysely velké i malé krápníky a krápníčky, místy spojené se zemí, vytvářející tak vápencové, lesklé sloupy. Trojice vstoupila dovnitř a se zájmem se rozhlížela kolem sebe. Jakmile překročil poslední z nich práh, dveře se s klapnutím zavřely. Bylo tam šero, ale zároveň jim přišlo až nepřirozené, že tam není naprostá tma, jaká by v uzavřeném prostoru měla být. Ale odkud to světlo vychází? Nikde totiž Harry neviděl žádný zdroj toho světla, žádnou lampu, škvíru ve skále. Spíš to vypadalo, jakoby svítil samotný vzduch. Je ale něco takového vůbec možné?
Udělali pár kroků dál do jeskyně. Několik metrů před nimi se něco hýblo. Nikdo nestačil zjistit co, ale všichni si toho pohybu byli vědomi. Zaraženě udělali ještě pár kroků vpřed, když najednou zůstali ohromeně stát.

Zpoza jednoho krápníkového sloupu se totiž cosi vzneslo. Harry nedokázal rozeznat, jestli to byla věc nebo nějaký tvor, jen věděl, že by nebylo moudré se k tomu přibližovat.
Nakreslené na papíře by to vypadalo jako karikatura nějakého strašidla a navíc nepovedená. Jenže ve skutečnosti, tady a teď, při pohledu na TO, všem třem tím samým děsem běhal mráz po zádech.
Ten tvor, či co, vypadal, jako když dáte malému mudlovskému dítěti za úkol z papíru vystřihnout ducha. Dítě si ho vystřihne a odnese. A to, co na tom papíře zbylo, ta díra v papíře, tak Harrymu připadal ten tvor (věc?). Jakoby byl díra ve světě, ve vesmíru, ze kterého někdo něco vystřihl. Byla to prostě černočerné temnota, která pohlcovala všechno kolem sebe. Rozrůstalo se to. Roztahovalo to své pařáty víc a víc do prostoru kolem.
"Rychle! Musíme zpátky!"zaječela Hermiona. V jejím hlase zněl strach. celá trojice se v rychlosti otočila a utíkala zpátky na vzduch. Ron otevřel kouzlem obrovská vrata a ihned je za nimi zas zavřel.

"Co to ksakru mělo být?!" utrousil rozrušeným hlasem zrzek. Hermiona se posadila na jeden větší balvan a zoufale si začala rvát vlasy, jak přemýšlela.
"Já… nevím. Je to stvořené kouzlem, ale… Četla jsem o tom, ale v knihovně to vůbec neprobírají dopodrobna, něco jako s těmi horcruxy. Jenom se zmínili, víc nic. Ale vypadá to úplně strašlivě…"
Harry jí musel dát za pravdu, byl si jistý, že kdyby tam zůstali déle, tak by to pohltilo i je.
"A to tam o tom nepsali vůbec nic?" snažil se z ní dostat Harry, "Alespoň jak se to jmenuje…"
"No…" zamyslela se a začala přecházet sem tam před dveřmi, " myslí, že se to jmenuje jednoduše, a přesně to vystihuje jeho vzhled… Temnota."
"Co?"
"No jmenuje se to Temnota." vysvětlovala.
"Co ale budeme mít z toho, když víme jak se to jmenuje?" nechápal Ron a Hermiona s tím souhlasila. Harry se ale místo odpovědi začal přehrabovat v tašce, kterou si s sebou vzal a vytáhl z ní velkou bílou knihu jménem Světlo stínu.
"Myslíš, že tam něco o tom bude?" zajímala se a zároveň pochybovala Hermiona, "Myslela jsem, že tam jsou jen kozla a kletby…"
Harry zakroutil hlavou a položil knihu na miniaturní stoleček. začal listovat. o kouzelných a temných tvorech už četl někde na konci knihy…
Konečně dolistoval až ke kapitole nesoucí název Temní tvorové a začal pročítat jednotlivé podnadpisy…
"Hlubinní démoni… ne to není ono, ohnivci, krvelační démoni,…" přejížděl Harry prstem po stránkách.
"Tady je to! Temnoty!" zvolal vítězoslavně a oběma jeho přátelům to nadšeně ukazoval.

"Harry," promluvila jemně Hermiona, přitom se ala usmívala, "My tam nic nevidíme…"
"No jo." vzpomněl si Harry a pustil se do čtení, "Temnoty, nebo jinak řečeno Díry temnoty, nejsou ani tvorové, ani věci. Jsou to jen díry, které existují jen díky tomu, že pohlcují světlo a teplo kolem sebe. Jsou velmi ojedinělé a na světě se vyskytují naštěstí jen velmi málo. Zničit je nelze, pouze odehnat a to když zapálíte oheň a nebudete se bát. - Díry temnoty potřebují světlo, ale nesnesou ho v tak velkém množství, jaké je v ohni. Temnoty také mají rády strach. Pokud se budete bát, budou se vás snažit dostat a žádný oheň vám nepomůže. Pokud se jich ale bát nebudete, budou se bát ony vás, jestli budete mít samozřejmě oheň."
Harry dočetl a zaklapl knihu.
"Mohlo mě to napadnout, že se bojí světla… Brumbál mi totiž říkal, že většina tvorů žijících ve tmě se světla bojí." zamyslel se.
"Když teď víme jak na něj, nebojím se tam ani jít." kývnul Ron hlavou směrem k blyštivým dveřím, "Bez tý knížky by ale byl s náma amen…"
"Tak, hlavně se nebát…" říkala si pro sebe Hermiona. přešlapovala před dveřmi a snažila se zhluboka dýchat.
"Tak už běž, ať to máme dřív za sebou…" popoháněl jí pobledlý Ron. Hermiona kouzlem otevřela dveře, které se stejně jako před chvílí za nimi těžce zabouchly.

Pomalu postupovali dál. Každý z nich si raději vyčaroval kouzelný oheň, který jim vesele plápolal z hůlek a osvětloval tak zšeřelou jeskyni. Bylo tam takové ticho, že slyšeli i jak kapou droboučké kapky vody z krápníků.
Jenže v okamžiku, kdy se dostali do stejného místa jako předtím, se i teď zpoza jednoho vápencového krápníku se TO vzneslo. Bylo to stejně prázdná díra, díra v existenci, která do sebe nasávala všechno kolem.
Aniž by tomu mohli zabránit, polil je všechny tři strach. a to monstrum si toho všimlo a začalo se k nim přibližovat.
Ron něco zakňučel a Hermiona zděšeně vypískla a chytla se ho za ruku. Ne, to nesmí, nesmí se bát…
Harry rychle a bez rozmýšlení skočil před své dva nejlepší přátele, kteří se k sobě strachy schoulili. Začal zuřivě mávat plápolající hůlkou, protože ta díra už byla nebezpečně blízko. Snažil si vybavit nejrůznější vzpomínky… jak Ron zkoumá svůj palec a zrudlá Hermiona se mu koktavě snaží vy světlit jak se "to" stalo. Snažil si vybavit Ronův "krásný" dárek od Levandule k Vánocům, snažil si vybavit Dolores Umbridgeovou, jak chytá Georgeovi a Fredovi rachejtle, jak se snaží dostat přes jejich bažinu a konečně, konečně se začal smát.
Vybavoval si tyhle a podobné vzpomínky a hlasitě se jim smál. Popadnul Rona i Hermionu, kteří na něj nevěřícně zírali a táhnul je dál a dál po kamenné cestě hlouběji do jeskyně.

Cestou jich potkali ještě několik a Ron s Hermionou se už snažili smát s ním. Vždy kolem Díry jen prošli, ona se před nimi snažila dokonce i schovat! Prošli celým tunelem až se objevili před dveřmi. Před úplně obyčejnými dveřmi, které vedou například i do Ronova pokoje.
"Asi máme jít dál, co?" zajímal se Ron.
"Jo, nejspíš jo." usoudil Harry a vzal za kliku, Hermiona ho ale zarazila.
"Počkej!" sundávala mu honem ruku dolů, "Co když tam něco je? Nemůžeme tam jen takhle vtrhnout…"
"A jak tam jako chceš vejít? Dokud tam nevejdeme, tak stejně nebudem vědět, co za tím je…" namítnul Harry.
Hermiona se kousla do rtu.
"No nevím… Ale musíme být připravení…" řekla nakonec.
Připravili si tedy hůlky a Harry teď už opravdu otevřel.

Za dveřmi se nacházela menší místnost. Byla celá od podlahy až ke stropu vydlážděná bílým naleštěným mramorem, na protější stěně byly další dveře vedoucí neznámo kam. Uprostřed mramorové podlahy stál pouze dřevěný stůl. Na něm byl postavený svícen, který jen chabě osvětloval celý tento prostor a vedle něj ležel zapečetěný kus pergamenu smotaný do ruličky.
Ron přistoupil blíž, vzal pergamen do ruky a pozorně si jej prohlížel. Nenašel však nic zvláštního.
"Mám to otevřít?" podíval se tázavě na své přátele. Harry pokrčil rameny a Hermiona napjatě přikývla.
Uslyšeli prasknutí pečetního vosku a šustění pergamenu, když ho Ron rozvíjel. Oči mu rychle přejeli nad pergamenem. Zamračil se.
"Tak co tam je, Rone?" pobízel ho netrpělivě černovlasý chlapec.
"Je to nějaké rčení…- Jen ten, kdo odolá, dostane co chce.-" přečetl zamyšleně Ron.
"Jen ten, kdo odolá dostane co chce?" zopakoval po něm Harry, Ron přikývl.
"Co to ale znamená…" přemítala Hermiona a zamyšleně si pohrával s jedním neposedným pramínkem vlasů, který jí vyklouzl z culíku, "No vždyť je to jasné! Zřejmě nás budou něčím lákat, ale my budeme muset odolat!"
"Takže je to vyřešený! Jde se dál!" zavelel Ron najednou plný elánu.
Otevřel dveře a vstoupil. Zbylí dva ho následovali.

Přišli do místnosti velké asi jako ta předchozí. Bylo v ní denní světlo vycházející z velkých oken, ale jelikož se nacházeli hluboko pod zemí, nejspíš byla vytvořená stejně jako okna na ministerstvu kouzel. Od dveří, kterými přišli, až ke dveřím na druhé straně vedla pomyslná cestička ohraničená dvěma čarami, vydávajícími oranžové světlo.
Při pár krocích do místnosti se ji rozprostřel pohled na obrovskou knihovnu plnou těch nejrůznějších knih, jejichž vůně se rozléhala všude kolem. Hermiona se fascinovaně rozhlížela, zato Harryho i Rona to nechávalo chladným.
Hermioně se zamlžily oči a začala si něco sama pro sebe mumlat. Nereagovala. byla totiž omámená. Už se chystala překročit oranžově svítící čáru a jí ke knihám.
"Hermiono ne!" přitáhl jí k sobě Harry, "To nemůžeš! Je to past. Musíš odolat!"
Harry s ní zatřásl. Byla jak smyslů zbavená.
"Ale já se chci podívat, co v nich je!" dupla si jak malé dítě, nejspíš o to ale ani nevěděla.
"Rone, pojď mi s ní pomoct…" prosil zoufale Harry, protože se mu Hermiona snažila vymanit z rukou. Ron jí popadnul za nohy a nesl jí do další místnosti. Harry za ním doběhl a zavřel dveře. Ani se nerozhlížel, jak to vypadá tady.

"Tak to bylo o fous…" oddychl si.
"Omlouvám se…" pípla Hermiona provinile, už vypadal zase normální a při smyslech.
I v této místnosti vedly dva oranžové pruhy od dveří ke dveřím.

"Harry?" ozval se jakýsi ženský hlas od okna, "Jsi to ty?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Blytonka Blytonka | E-mail | 20. března 2007 v 16:34 | Reagovat

Šíleně napínavý!

2 Arlette Arlette | E-mail | Web | 7. prosince 2007 v 20:08 | Reagovat

Šíleně Šíleně Šíleně Napínavý!

3 helix helix | Web | 20. března 2008 v 13:50 | Reagovat

hezký já už musim dál :-) napínavý no....já si myslim že to bude Harryho máma tak uvidíme :-)

4 heru heru | 19. února 2010 v 14:25 | Reagovat

[3]:
tak si myslím

5 Zuzana Zuzana | 10. února 2011 v 22:22 | Reagovat

Super. Ani som nedýchala :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama