6. kapitola

8. února 2006 v 17:26 | brabikate |  Světlo stínu
Na místo konání

Probudil se jako úplně první. Nasadil si brýle a rozhlédl se po pokoji. Hermionina postel byla prázdná, protože, jak s úsměvem zjistil, se v noci musela vzbudit a zalézt si k Ronovi. Ti dva tam spolu leželi a se zavřenýma očima se spokojeně usmívali. Harry potichu, aby je nevzbudil, přešel ložnici a opatrně otevřel velké dřevěné dveře a sešel po schodišti dolů na snídani.
"Dobré ráno, Harry!" pozdravil ho Dobby, když vešel do kuchyně.
"Dobré ráno, Dobby." pozdravil ho ještě trochu rozespale. Skřítek zrovna připravoval snídani.
"Dneska budete mít vy a vaši funíci toasty s medem, Harry." chlubil se.
"A už to budeš mít hotové?" zajímal se Harry.

"Ó ano, už se můžete posadit! Tady to je." pověděl mu skřítek a odnesl ke stolu velký tác plný toastsů s medem. Harry se posadil a pustil se hned do jídla.
"Pán musí být dnes opatrný…" strachoval se Dobby.
"Ty o tom víš?"divil se Harry.
Skřítek se zatvářil zahanbeně, "Dobby včera uklízel, Harry, a zaslechl vás, pana Weasleyho a slečnu Grangerovou se o tom bavit, ale Dobby nechtěl…"
Harry zakroutil hlavou, "To nic, mě to nevadí, já ti důvěřuju."
Domácí skřítek se usmál a zvesela odcupital z místnosti. Po chvilce přišel poněkud rozpačitý Ron.
"Ahoj." posadil se ke stolu. Jelikož měl Harry plnou pusu, tak jen kývl hlavou.
"Emm… ty jsi viděl Hermionu… ehm, u mě v posteli?" zajímal se jeho kamarád. Harry s pobaveným úsměvem přikývl.
"Ona tam vlezla asi v noci, já o tom vůbec nevěděl…" začal horlivě vysvětlovat, "teda ne, že by mi to vadilo, ale víš, aby sis nemyslel, že…"
"Ale jo, to je dobrý, mě nemusíš nic vysvětlovat." zarzil ho Harry. Na Ronovi bylo v tu chvíli vidět, že si značně oddychl.
Chvíli tam jen tak mlčky snídali a jejich myšlenky bloudily všude možně, hlavně však k tomu, co se dnes bude dít. Na obou bylo vidět, že jsou nervózní. Ron byl nezvykle bledý a Harry roztržitý. Pořád mu toast vypadával z ruky, pak zas ťukal prsty do stolu, za chvíli se zase škrábal ve vlasech…
"Kdy se tam vůbec přemístíme?" zajímal se Ron.
"Asi někdy odpoledne. Musíme se totiž připravit." odpověděl.
Ron jen souhlasně přikývnul. Harry si až teď všiml jak je jeho kamarád bledý.
"Nemusíš jít se mnou. Pochopil bych to." ujistil ho Harry.
Ron zakroutil hlavou, spolkl sousto, které měl zrovna v krku a řekl: "Já chci jít, Harry, chci ti pomoct. Jasně, mám docela strach, ale kdo by neměl?"
Na to Harry už nic neodpověděl a dojedl poslední toast. Pak se zvedl a odešel do místnosti s krbem. Otevřel bílou knihu a začetl se do ní…

Kolem třetí hodiny odpoledne zavolal Rona s Hermionou dolů.
"Měli bychom vyrazit. Nejdřív si ale musíme zabalit věci, který vezmem s sebou." vysvětloval jim.
"A co si teda vezmeme?" zajímal se Ron. Harry se zamyslel. O tomhle sice už přemýšlel, ale opravdu netušil, co by si měl vzít.
"Určitě bychom měli jít v mudlovském oblečení." prohlásila Hermiona. Na Ronův nechápavý výraz podala rozumné vysvětlení, "Co když se ocitneme mezi mudly? Hábity by vzbudily podezření. Navíc to bude docela dobré maskování, kdyby se tam objevil nějaký kouzelník, nebo ještě hůř, Smrtijed."
Harry se svou kamarádkou souhlasil, a tak nadšeně pokračovala, nejspíš o tom hodně přemýšlela.
"Dál bychom měli mít samozřejmě hůlky." uchichtla se nad tím svým doporučením, "Ale nesmíš si Harry zapomenout hlavně Světlo stínu."
Harry se ale zamračil, "Ne, co když se s ním něco stane? Je až moc důležitý."
Hermiona pevně sevřela rty do jedné úzké čárky a nejspíš přemýšlela, jak to jinak provést. Za kratičký okamžik se jí ale po obličeji rozprostřel výraz náhlého pochopení.
"Podej mi jí , prosím tě, Harry." zaúkolovala ho rázným hlasem.
"A co ti mám podat?" nechápal jí Harry. V podobných situacích to bylo vždy stejné, Ronovi i Harrymu trvalo vždy o něco déle, než jim došel Hermionin nápad.
"Tu knihu!" vysvětlovala mu netrpělivě. Harry se tedy natáhl pro bílou knihu ležící na stole a podal jí Hermioně usazené v křesle.
Hermiona něco potichu zamumlala a hůlkou ukázala na Světlo stínu. Z hůlky jí vyplula hutá hustá bílá mlha, která se obalila kolem knihy tak, že jí nebylo vůbec vidět. V mžiku se ale mlha rozpustila a znovu tak odkryla Světlo stínu. Teď to však nebylo jediné světlo stínu, co uviděli. Ležely tam totiž vedle sebe dvě naprosto stejné, zářivě bílé knihy.
Harry se na Hermionu ohromeně podíval.
"No to je kouzlo! A to ho můžeš použít na všechno? I na lidi?"zajímal se.
"Jasně, že ne." zavrtěla hlavou, "Tohle kouzlo se smí použít jen na věci, jinak nefunguje. Navíc není na pořád, za dvanáct hodin prostě zmizí."
"Ale Hermiono," namítl Ron, "Vždyť tohle kouzlo se neučí ani v Bradavicích."
Hermiona se tajuplně usmála.
"No řekněme, že je trochu složitější, ale našla jsem ho v jedné knížce tady." řekla nevinným hláskem.
"Tak se převlékneme, ne?" navrhnul Ron. Všichni tři se zvedli a s podivným pocitem v žaludku se vydali do svých ložnic.
Za deset minut přišla do chlapecké ložnice už připravená Hermiona. Vzala si na sebe sportovní zelené kalhoty a k tomu červené triko, vlasy si sepnula výjimečně do culíku. Harry vyštrachal ze skříně batoh, dal do něj bílou knihu a mohli vyrazit.
"Tak snad to dobře dopadne…" usmála se povzbudivě, ale ten, kdo jí znal lépe, na ní mohl vidět, že je opravdu nervózní.
Celá trojice už jen pomyslela na místo zvané rokle Havraspár a zmizela z pokoje na Grimmauldově náměstí 12.



Harry, Ron a Hermiona otevřeli oči, které měli až dosud pevně sevřené soustředěním a rozhlédli se kolem sebe. Stáli na návsi jakési jim neznáme vesnice. Kolem bylo spousta domů se zahrádkami a květinovými záhonky před upravovanými okny s muškáty a jinými květy v korýtkách.
"Že bychom jsme se špatně přemístili?" hádal Ron, "Měla to být přece rokle, ale tohle jak rokle teda rozhodně nevypadá."
"Nemyslím si, že bychom se špatně přemístili." zarazila ho rozhodně Hermiona, "Je přece hloupost, abychom jsme se špatně přemístili všichni a navíc na stejné místo…"
"Tak se někoho zeptáme." vyřešil to Harry, "Ale musíme opatrně, vypadá to tu na mudly."
V tu chvíli se naproti nim s rámusem otevřela plechová vrata a ven vyšel zhruba tak třicetiletý muž v montérkách s vysokými, zemědělskými holínkami. celá trojice rázně zamířila k němu.
"Dobrý den. Hledáme místo, tedy rokli Havraspár, a… ehm… nevíte, kde je?"zeptal se rozpačitě Harry.
Muž se na ně ani pořádně nepodíval a řekl něco cizím jazykem, který zněl jako francouzština. Otočil se a odešel od nich neznámo kam.
Hermiona se plácla přes čelo, "No jó! Vždyť my jsme ve Francii!"
Po chvilce ticha se ozval Harry.
"Musíme jít a sehnat někoho, kdo umí anglicky. nebo ty umíš Francouzsky, Hermiono?" ptal se Harry.
Dívka zakroutila hlavou.
"Ne," řekla, "když jsme byly ve Francii na dovolené, tak mluvili jen naši. Já umím jedině pozdravit a poděkovat…"
Vydali se tedy po silnici vedoucí nahoru a otáčeli se všude možně, jestli neuvidí nějakého člověka. Konečně se několik metrů od nich objevila postarší paní v zástěře a teplácích. Strkala před sebou kárku s hromadou vojtěšky. Harry s Ronem a Hermionou přiběhli k ní.
"Dobrý den, paní!" pozdravila udýchaně Hermiona, "Umíte anglicky?"
Paní se na Hermionu mile usmála.
"To víš, že umím děvče. Ještě před dvaceti lety jsem tam bydlela, pak se ale můj nebožtík manžel musel přestěhovat za prací sem. Moc dlouho tu ale nebyl, chudák…" rozpovídala se žena.
"To je mi líto." řekla soucitně Hermiona, "My bychom se chtěli zeptat, jestli nevíte, kde je rokle Havraspár."
"Ále, ta je přeci tady hnedle za vsí! Jestli chcete, tak já vás tam dovedu."nabídla se ochotně paní.
"To by jste byla moc hodná!" vložil se do toho Harry.
"Tak dobrá, ale nejdřív musím tohle zavést domů, mám to pro králíky, víte." ukázala na vojtěšku, kterou vezla.
"My vám s tím pomůžeme!" nabídl se Ron a hned si od ní kárku převzal a pokračovali dál po silnici.

Došli k jejímu domku. Byl celý ze dřeva a kolem dokola měl červeně natřený dřevěný plot. Paní si kárku strčila za vrátka a vedla je dál vesnicí. Za okamžik z asfaltové silnice přešli na polní cestu, kterou obklopoval z každé strany lán rozkvetlých slunečnic.
"A co tam vlastně chcete?" zajímala se paní.
"Ehm… my totiž…" nevěděl co říct Harry.
"Máme to do školy. Na prázdniny jsme dostali úkol z biologie, a když jsme tady, tak proč sem nejít?" odpověděla jí Hermiona. Ron, který nejspíš ani netušil, co to biologie je, se musel pousmát.
Dál pokračovali mlčky, z pole přešli do lesa a paní je za chvilku zastavila.
"Tak támhle to je." ukázala někam mezi stromy, "Já už musím jít. Ale ráda jsem vás poznala!."
"Nashledanou, a mockrát děkujem!" usmála se mile Hermiona. Rozloučili se s ní a pokračovali k místu, které jim ukázala.
Došli už jen pár metrů a pod nimi se rozprostřel asi tak sto metů hluboký sráz, který tvořila z velké většiny skála. Byly to prostě dvě skalní stěny vzdálené od sebe zhruba dvacet metrů, z kterých sem tam vykukoval nějaký keřík. Na druhé straně příkopu ale dál pokračoval les, jako by tu ani nic jako je tenhle příkop nebylo. Rokle vypadala jak trhlina v zemi, která tu jen pukla a vytvořila se tahle škvíra pokrytá mechem a kapradinami.
"Co teď?" zajímal se Ron..
"Chtělo by to dolů." podotkl Harry, "Jenže jak?"
Všichni tři se podívali dolů do toho srázu. Lézt by bylo příliš nebezpečné… V tom to ale Harryho napadlo.
"Hermiono!" vykřikl až míněná osoba nadskočila, "Jak bylo to kouzlo, co si s ním včera dostala tu postel k nám do ložnice?"
"Mobilarbus, ale proč…" v tu chvíli jí nejspíš svitlo v hlavě a došel jí ten Harryho nápad, "No to je bezvadný, Harry!"
"A co?" prosil se o vysvětlení Ron.
"Harry chce abychom použili mobilarbus na to, abychom se dostali dolů." vysvětlovala mu.
"A proč se tam prostě nepřemístíme?"zajímal se Ron.
"O tom jsem taky přemýšlela," kývla hlavou Hermiona, "ale je to tu asi stejně začarovaný, jako je Harryho dům nebo Doupě. Kouzlem proti přemístění. Jen je to použitý na větší ploše a my by jsme se objevili nejspíš zase ve vesnici…"
Tak začali s pomalým přesouváním. Nejdřív Hermiona pomalu přesouvala Harryho a byl to dost nepříjemný pocit jen se tak vznášet vzduchem a reagovat na každý sebemenší záchvěv dívčiny hůlky. Po několika minutách pomalého posouvání Harryho nohy konečně dopadly na pevnou zem. Stál na cestě, která shora nebyla vůbec vidět. Skála se totiž od shora postupně zužovala, až dole zbyla jen ta cesta, od které stály přímo vzhůru dvě skalní stěny.
"Všechno v pořádku-řádku-řádku?" doléhal k Harrymu Ronův hlas několikrát odražený od skály.
"Ano-no-no!" ozýval se Harry, ozvěna však způsobila, že své ano ještě třikrát opakoval. Podíval se nahoru a zjistil, že už i Rona Hermiona přesunula nad sráz.. V té výšce ale Harrymu nepřipadal větší než mravenec.
Za okamžik už trochu vyklepaný Ron stál vedle svého nejlepšího přítele a i Hermiona, kterou přesouval Ron, se bez problémů dostala dolů.
Bez jakékoli domluvy se vydali po cestě a rozhlíželi se, jestli neuvidí něco zvláštního. Tak jak říkal Brumbál, jestli odněkud necítí magii.
Nic zvláštního ale nezahlédli a tak šli dál a dál. Asi po půl kilometru marného hledání se obě dvě skalní stěny spojily v jednu a tak cesta skončila. Rozhlédli se mlčky kolem sebe.
Harrymu se vybavila vzpomínka na Brumbála, jak byl v podobné situaci přitisklý ke skále.
Kousek od něj byla menší ploška, přistoupil k ní a přitiskl ucho, jakoby chtěl odposlouchávat za dveřmi.
"Co to proboha děláš?" ptal se vyjeveně Ron, když spatřil, co to Harry provádí.
Harry pokrčil rameny. "Viděl jsem to u Brumbála. Minule."
Zaposlouchal se. Místo ticha a prázdna, které by ve skále každý očekával, uslyšel jakési hučení. Jakoby za kouskem skály byla jeskyně či co.
"Pojď sem." zavolal je, "Něco jsem objevil."
Hermiona i Ron k němu hned nedočkavě přiskočili.
"Poslechněte si to." pobídl je. Oba po Harryho vzoru přiložili uši ke skále a poslouchali.
"Za tím něco je!" užasla Hermiona.
"Ale jak se tam jako dostanem?" ptal se Ron.
"Musíme tu stěnu rozbít." řekl vážně Harry. Hermiona neváhala. Vytáhla hůlku, namířila jí na skálu a…
"Explozium cantrato!" vykřikla. Ozval se hlasitý výbuch a všude kolem poletovalo spousta prachu, ale během pár vteřin se veškerý prach rozplynul a kolem nich to vypadalo, jako kdyby se žádný výbuch ani nekonal. jen při pohledu na skalní stěnu, by jste oněměli úžasem…
Její část totiž zmizela a na jejím místě se objevili dveře. Byly vysoké alespoň dvakrát tolik, co měřil Harry, Ron i Hermiona dohromady. A celé se třpytily. Od shora až dolů byly totiž poseté blyštivými kamínky.
"Není ta klika nějak moc vysoko?" utrousil Ron při pohledu na kliku umístěnou zhruba čtyři metry nad zemí.
"Bombardo." vyřešila to i tentokrát Hermiona a dveře se začali pomalu otevírat…
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Leny Leny | Web | 23. května 2006 v 13:37 | Reagovat

Moc pěkný!! Má to nápad a je to napínavý!! =)

2 Blytonka Blytonka | E-mail | 20. března 2007 v 16:25 | Reagovat

:-)

3 Elisabeth Elisabeth | E-mail | Web | 27. června 2007 v 20:29 | Reagovat

je to vážně hezký...takový napínavý

4 Arlette Arlette | E-mail | Web | 7. prosince 2007 v 19:56 | Reagovat

Super!

5 helix helix | Web | 20. března 2008 v 13:42 | Reagovat

Pěkný,jdu číst dál :-)

6 artys artys | 6. května 2009 v 16:37 | Reagovat

moc pěkný ale nelíbí se mi Hermiona, udělala si z ní všechno vim všechno znam. Je mi nesympatická. Jinak moc pěkná kapča

7 Zuzana Zuzana | 10. února 2011 v 22:16 | Reagovat

Hermiona je dosť akčná :-D Vyvalila tie dvere ako taký kowboj :D je dobrá.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama