11. kapitola - 2. část

8. února 2006 v 17:59 | brabikate |  Světlo stínu
Usínal, zdál se mu zas ten samý sen. Síň, podstavec, Ron, bolest, zoufalství, křik, pergamen, nápis. Konečně se probudil. Odtáhl si závěsy, ztěžka dýchal. Ty sny byl čím dál tím horší. Nevěděl jak má Ronovi pomoct. Nějak to ale musí jít. Jen musí vědět jak…
Zvenčí dovnitř dopadal pruh světla, ještě šerý a ospalý, jaký byl každé brzké ráno. Promnul si i po spánku unavené oči a podíval se na sousední postel. Ron si závěsy ani nezatahoval. Spal potichu a klidně. Harry se na něj zadíval pozorněji. Držel se za rameno a jeho rty se němě pohybovali. Jakoby něco říkal… Jenže co?
Kdy to všechno skončí?

Převlékl se do školního hábitu a seběhl schody vedoucí do společenské místnosti, kde se posadil na pohovku u krbu. Ještě tam vůbec nikdo nebyl, tak se pohodlně roztáhl. Za chvilku uslyšel kroky ze schodiště, které vedlo do dívčích ložnic. Ani se nesnažil otočit hlavu, aby se podíval, kdo to je. Na to byl až moc unavený a vyčerpaný po tom snu a navíc mu to bylo celkem jedno. Jen zavřel oči a snažil se nevnímat celý okolní svět.
Otevřel oči překvapením, když ucítil na svých rtech jemný dotek jiných rtů. Díval se do zeleleno-hnědých očí. nejdřív se lekl a rozhlížel se kolem, jestli tam někdo není. Ginny ho zarazila.
"Neboj, jsme tu jen my." ujistila ho. Harry se na ní usmál a posadil se, aby jí mohl uvolnit místo vedle sebe. Posadila se k němu a opřela si o jeho rameno hlavu. Harry jí zatahal za pramínek zářivě rudých vlasů, který jí zapadl až jemu za krk a nepříjemně lochtal.
"Už se mi stýskalo." řekla mu.
"Vždyť jsme se včera viděli a ještě předvčírem jsme spolu byli." zeptal se jí nechápavým tónem. Sám sebe ale tou odpovědí ujišťoval, že není proč být smutný. Sám by jí u sebe chtěl mít celý den. Celý den se jí dotýkat a mít jí přitisknutou pevně k sobě, aby se na ní nemohl nikdo jiný dívat, jen on…
Podívala se mu do očí, viděla v nich všechno, co se mu honí hlavou. Nemusel jí ani odpovídat. Natáhla se k němu a dlouze ho políbila.
Ze schodů se ozvalo několik kroků.
Rychle se od něj odtáhla a vyskočila na nohy. Harry nejdřív jen překvapeně zamrkal a nechápal, co se to stalo. Jakmile se ale ve společenské místnosti objevily nějaké dívky z pátého ročníku, ihned pochopil o co jde.
"Co si to o sobě myslíš?" zvýšil na ní naoko naštvaně hlas, " My dva jsme už spolu skončili! Ty to nemůžeš pochopit, nebo co?"
Ginny se na něj nejdřív vyděšeně podíval, ale pak jí to konečně správně scvaklo.
"No a co! Já se prostě nemůžu dívat, jak tě ostatní holky svlíkají pohledem a ty je při tom klidně ještě necháš, nebo jim to opětuješ!" zakřičela na něj vztekle.
"Tobě to může být jedno! Najdi si někoho jinýho, protože JÁ jsem s tebou dávno skončil!" zakřičel na ní a nasupeně vypochodoval obrazem ven. Koutkem oka zahlédl jak si páťačky něco vzrušeně špitali.
Když stál na chodbě musel se pro sebe hořce pousmát. Na jednu stranu to bylo celkem zábavné si takhle něco zahrát, ale zároveň si uvědomil, že takhle to teď bude pořád. Na veřejnosti se nebudou znát, nebo budou po sobě vrhat zlé pohledy a když budou spolu sami, tak pevně věřil, že to bude naprosto jiné.

Seběhl dolů na snídani. Když už dojídal, zhroutil se na lavici naproti něj Ron společně s Hermionou, která ho držela za ruku. Byla celá pobledlá, zřejmě také neměla zrovna růžové sny.
"Ahoj." pozdravili a pustili se do jídla.
"Normálně když jsem se probudil," začal vypravovat Ron, "tak mě strašně bolelo rameno… Teď s tím ani nemůžu hnout. Co já to v tom spaní provádím…?"
Harry s Hermionou si vyměnili významné pohledy.
"Co je?" zajímal se Ron.
"Dneska je druhého září." odpověděla mu Hermiona vyhýbavě. Ron se na ní zamračil, ale na nic víc se už nevyptával.

Najednou se nad nimi ozval svist křídel a nad sebou uviděli známé hemžení sov, jak se každá snažila doručit svůj dopis či balíček adresátovi. K Hermioně se snesla jedna sova s Denním Věštcem, strčila jí do váčku potřebné peníze a sova odlétla pryč.
Hermiona si otevřela noviny a jako každé ráno v Bradavicích, na několik minut zmizela za nimi.
"Pane bože…" zamumlala po chvilce tichým hláskem. Harry hned přeskočil stůl a podíval se jí do novin.
"Co myslíš?" zajímal se.
Hermiona zapíchla prst doprostřed na velký nadpis.

ÚTOK NA MUDLY
LONDÝN- Smrtijedi zaútočili znovu na mudlovské metro. Tentokrát byli škody jak na životech, tak na majetku mnohonásobně vyšší než minule. Stalo se to ve včerejších večerních hodinách a mudlové se i teď domnívají, že za tím stojí terorismus. Ministerstvu se podařilo chytit jednoho Smrtijeda, který byl již dnes brzy ráno dopraven do Azkabanu. Domníváme se, že cílem nebyl žádný strategický bod, ale jen co nejvyšší počet mrtvých mudlů. Jestli je tomu opravdu tak, tak plán se vy-víte-komu opravdu vydařil. Zemřelo totiž víc než několik stovek mudlů a stále se další zemřelí vynášejí ven.

Následovala obrovská fotografie s troskami, které zbyly z metra a několik mrtvých a zkrvavených lidí.

"To je hnus…" řekl znechuceně Harry. Hermiona přikývla a pokračoval ve čtení dalšího článku. Nejdřív jen mlčky přejížděla řádky a pak zděšeně vykřikla.
"Co je?" ptal se Ron, který si už také přečetl předchozí článek. Hermiona jen ukázala na článek, který četla.
"Přečtěte si to, je to strašný…" řekla a do očí se jí zalili slzami.
Harry se podíval na stránku, na kterou ukazovala. Nejvíc ho na ní upoutala velká temná fotografie. Byl tam celkem pěkný dům, s velkým stromem. Bylo to focené v noci, ale na fotografii bylo celkem dost světla, protože celý dům a okolí ozařovala velká lebka s hadem vylézajícím s úst. Znamení zla.

Stejně tak jako Ron se začetl do článku.

VYVRAŽDĚNÍ CELÉ RODINY
Manchester- Smrtijedům včera zřejmě nestačil útok na mudly v Londýně, nestačilo jim těch několik stovek mrtvých mudlů. O půlnoci vniklo několik smrtijedů do domu Brownových v Manchestru a smrtící kletbu tam nikdo nepřežil. Brownovi byla vážená rodina, hlavně díky panu Jacobu Brownovi, byl totiž významný podnikatel. Vedl společnost JABROWN, která dodává ministertským bystrozorům již řadu let předměty pro obranu proti kletbám a vesměs celé černé magii. Jeho manželka se jmenovala Agnes Brownová a měli spolu již sedmnáctiletou dceru Levanuli. Upřímnou soustrast všem blízkým…

Harry si četl několikrát ten samý řádek, jestli to náhodou nepřečetl špatně. Pak se zastavil nad tím jménem. To přece není možné… Podíval se na Hermionu. Ta už nechala volný průchod svým slzám a něco nesrozumitelného mumlala.
"Nebyly jsme nikdy moc kamarádky, ale já jí měla ráda… Chudák.."
A pak se podíval na Rona. Svíral v ruce noviny a díval se pořád na jedno místo. Na jedno jméno… Polkl, cítil jak se mu svírá hrdlo.
Rozhlédl se po síni. kousek od nich seděla Parvati. Její temně hnědé oči přejížděli po stránce novin rychlostí blesku. Čím víc přečetla, tím víc kroutila hlavou.
"To ne…" řekla nejdřív šeptem.
"To přece né!" řekla teď už nahlas zoufalým hlasem. Oči se jí zalily slzami, promnula si dlaní obličej a začla se třást zadržovaným pláčem.
Hermiona k ní hned přiskočila a objala kolem ramen. Parvati jí ale odstrčila.
"Nech mě být!" křikla na ní a vstala. Popadla svou tašku a utíkala pryč.
"Nechte mě být! Všichni!" uslyšeli ještě zoufalí výkřik od dveří.

Celá síň si něco šuškala a Harry si byl jist tím, že ví co. Během deseti minut se na zdech objevily černé smuteční vlajky. Harry to pořád nemohl pochopit. Jak se to mohlo stát? Jak to, že zrovna Levandule? Ta veselá holka od něj ze třídy, která celý minulý rok uháněla Rona. Mlčky se odšourali do učebny obrany proti černé magii. Měli mít nového profesora, kterého ještě nikdo z nich neviděl, protože na zařazování nebyl. Nikoho to však vůbec nevzrušovalo. Celý mozek jim totiž. zahalili chmurné myšlenky…
Za několik minut zazvonilo a dveře vedoucí z učebny na chodbu se otevřeli...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Elisabeth Elisabeth | E-mail | Web | 27. června 2007 v 21:24 | Reagovat

super

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama